V době, kdy šéfoval Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu, který pomáhal založit, ho mnozí označovali za agrárního bosse. Tehdy rozděloval českým zemědělcům peníze z Evropské unie. Před dvěma lety přišel do Kladrub. Zrovna v době, kdy legendární hřebčín v krátké době vyměnil dva ředitele a hovořilo se o konci jednoho velkého chovu slavných koní. Chyběly peníze, a hlavně schopný manažer. Jan Höck se hned pustil do práce a ani po dvou letech se příliš nezastavil. Nejvíc času tráví na cestě mezi Kladruby a Prahou.
„Ministerstvo kultury vypsalo druhé kolo pro podání žádostí o peníze z dotačního programu Evropské unie. Uzávěrka je na konci prosince, rozhoduje kvalita projektu. Proto na tom stále pilně pracujeme. Pevně doufáme, že uspějeme a že budeme vybráni v té maximální míře,“ říká ředitel kladrubského hřebčína Jan Höck.
To je těch tři sta milionů, o kterých se v poslední době tolik mluví?
Ano. Ovšem ta částka je včetně DPH. Ve skutečnosti tak půjde asi o dvě stě čtyřicet milionů.
Co všechno chcete opravovat, pokud to vyjde?
Do projektu jsou zahrnuty téměř všechny stáje, kostel, hřbitovní kaple i zámek. Při rekonstrukci bychom chtěli jedno jeho křídlo, které bylo kdysi přestavěno na ubytovnu, znovu předělat na reprezentační část. Tím bychom navázali na expozici, která připomíná rod Habsburků. Ti byli od roku 1560 do roku 1918 majiteli hřebčína.
V minulosti se psalo o havarijním stavu. Dokonce jsem někde četl, že hřebčín je na spadnutí. Bude tři sta milionů stačit?
Tak katastrofální to zatím není. Zvolili jsme variantu, aby nám peníze, o které žádáme, pomohly zabránit dalšímu chátrání. Chceme řešit hlavně věci, které nás nejvíce trápí.
Zdejší kanalizace? To bylo velké téma.
To už máme za sebou. Na její opravu jsme dostali mimořádný příspěvek od ministerstva, spodní vodu jsme tak zkrotili. Teď nás víc zlobí voda shora. Na všech budovách je nutná výměna střešních konstrukcí a krytiny. Je potřeba jim dát také novou fasádu.
Četl jsem, že celá rekonstrukce hřebčína by stála více než miliardu.
Národní kulturní památkou nejsou jen koně či budovy, ale celý komplex, včetně okolní krajiny, lesů, pastvin. Kdybychom to chtěli vše uvést do stavu, v jakém by to mělo být, stálo by to skutečně miliardu. A do budoucna bychom to opravdu chtěli. Protože s ministerstvem kultury usilujeme nejen o to, aby byl hřebčín národní kulturní památkou, ale aby byl zapsán i do světového kulturní dědictví UNESCO. V tom případě je potřeba dodržet a splnit určitá předepsaná kritéria. Jedním z nich je třeba i údržba a úprava okolní krajiny.
O zápisu do UNESCO se už mluví několik let. Jaká je situace?
To je otázka pro ministerstvo kultury. My se jim samozřejmě snažíme připravit podklady. Spolupracujeme s odborníky, s památkáři. Veškeré rekonstrukce připravujeme tak, aby to případnému zápisu nebránilo. Je tomu podřízen i život v obci. Lidé mají omezenou možnost výstavby. Vše se schvaluje se zřetelem, že jednou by to mohlo vyjít.
Ale kdy?
To je těžké říct. Evropa je památkami přehlcena. A při zápisu rozhoduje určitý poměr vzhledem k celému světu. A tak zatímco v Africe mají často problém najít, co by na tenhle prestižní seznam zařadili, v Evropě čekáme dlouho.
Co si od zápisu do UNESCO slibujete?
Je to obrovská prestiž. Nejen pro hřebčín a zdejší lidi, ale pro celou republiku. Jsme jediná země, která má živé zvíře jako národní kulturní památku. Všichni cestovatelé a fajnšmekři si podle seznamu UNESCO vybírají místa výletů. Určitě to pomůže turistickému ruchu.
Před několika týdny vám Hubertovou jízdou skončila sezona. Byla v něčem výjimečná?
Hubertovou jízdou skončila oficiální jezdecká sezona. Nám nekončí nikdy. Naopak, chystáme se na velké žně. Od února, spíš března, kdy se nám začnou rodit hříbata. Protože kladrubský hřebčín je národní kulturní památka, chováme se jako všechny ostatní hrady a zámky a konec října pro nás znamenal i konec turistické sezony. Pokud se ale najdou skupiny lidí, které by si hřebčín chtěly prohlédnout, rádi jim to umožníme. A jestli ta sezona byla v něčem jiná? Ani bych neřekl. Možná směrováním zájmu lidí. Hodně jsme se jim vryli do povědomí naším darem britskému královskému páru. Je tedy pochopitelné, že každý, kdo sem přišel, chtěl toho koně vidět.
A kde je nyní?
Stále u nás ve stájích. Mluvil jsem s velvyslancem Žantovským, který byl před měsícem za mladým královským párem v Cambridge. Předal jim dar, rytinu toho hřebce. Princ William projevil zájem navštívit v brzké době Českou republiku. Rád by se na něj osobně přijel podívat. Co mě ale velmi potěšilo, že nám jako nový majitel tohoto koně dovolil zařadit ho do našeho sportovně reprezentačního týmu spřežení. Favory Alta XXI, jak se jmenuje, tedy bude nejen trénovat, ale i reprezentovat. A to jak hřebčín a Českou republiku, tak už i své nové majitele. Může tedy nastat paradoxní situace, že pojedeme do Anglie a pobijeme je na závodech s jejich vlastním hřebcem.
Přestěhuje se někdy na britské ostrovy?
Věřím, že ano, ale kdy, to nikdo neví. Rozhodnutí patří královským Výsostem vévodovi a vévodkyni z Cambridge. Je to záležitost složitého diplomatického jednání. Ale požádali nás, aby hřebec už nesl jejich jméno. Ve své „občance“ tak má přídomek Cambridge. A učíme ho anglicky. Navíc se z něho stala hvězda. Pochopil, že je o něj zvýšený zájem, a patřičně si to užívá. Nechává se drbat, rád se fotí a dělá pózy. Jinak ale pracuje a trénuje jako ostatní. Žádné úlevy.
Není škoda o něj přijít?
Hned ve vedlejším boxu je jeho polobratr, který už je u nás zařazen jako plemeník. Je stejně kvalitní jako on.
Polobratr?
Mají společného otce. Právě proto, že máme dva stejně kvalitní hřebce z jedné linie, mohli jsme si dovolit jednoho nabídnout jako dar.
Kolik máte v hřebčíně koní?
Kolem šesti set. Polovinu bílých v Kladrubech, polovinu černých ve Slatiňanech. Plus ještě stádo barevných koní, teplokrevníků. Ty tady máme jako indikátor zdravotního stavu, protože starokladrubští koně jsou velice specifické plemeno. Dochází u nich k určité příbuzenské plemenitbě. Takže potřebujeme vidět, jestli jsou některé jejich zdravotní projevy způsobené velkou genetickou zátěží, anebo - když se projeví i u teplokrevníků -jestli je to běžné onemocnění. Jinak ze zákona musíme mít v základním stádu pětašedesát klisen bílých, stejný počet černých a po čtyřech hřebcích od každé barvy. Může se ale stát, že najednou nějaký kůň uhyne nebo zjistíme, že má třeba reprodukční problémy. V tom případě ho musíme okamžitě vyměnit. Ani den nemůžeme mít pod stav. Proto jich tu máme tolik. Kritéria na tyto koně jsou poměrně vysoká. Aby mohli být zařazeni do chovného stáda, musí složit jakousi koňskou maturitu. Musí prokázat určité kvality. Hodnotí se jak jejich vzhled, stavba těla, pohyb, tak dovednost pod sedlem i v zápřeži. Také charakter. Musí být komunikativní, klidní, mít chuť se učit.
Kolik se vám ročně narodí hříbat?
Tak sedmdesát. Jejich počty plánujeme. Pečlivě vybíráme rodičovské páry, abychom posílili znaky, které u koní chceme mít. Naším cílem je, aby byl starokladrubský kůň zachován v prapůvodní podobě, jako těžký kočárový kůň, určený k ceremoniální a reprezentativní službě. To znamená kůň mohutného tělesného rámce, s vysokou kadencí předních končetin, s klabonosou hlavou a s typickou barvou. Šiml má být bílý, vraník černý.
Kdybych si u vás chtěl jednoho kladrubáka koupit, domluvíme se?
Proč ne? Ročně prodáváme něco mezi padesáti až sedmdesáti koni. Od jednotlivců, kteří mají jejich chov jako hobby, až po profesionály z královských dvorů.
Kolik stojí?
To je různé. Prodáváme koně, kteří nemají šanci se dostat do základního stáda, to je případ třeba těch dvou bratrů. Stejně jako jsme jednoho dali královským manželům, mohli bychom ho prodat. Pokud se ptáte na cenu, byla by kolem tři čtvrtě milionu korun. Pak tady ale máme koně, kteří ještě neprošli žádným výcvikem, ti jsou podstatně levnější. Také staré jedince nebo koně, které jsme museli vyřadit ze zdravotních důvodů. Těm se snažíme najít místo na klidné dožití. Jejich cena se pohybuje okolo deseti tisíc.
Kde všude se prohánějí?
Využívá je třeba jízdní policie v Pardubicích, v Praze nebo Ostravě. Jsou součástí švédské královské gardy, kde tvoří její čelo. V Dánsku vozí královský kočár. Pak jsou také ve sportovních stájích po celém světě. Starokladrubský kůň totiž není jen do zápřahu, je dobře využitelný i pod sedlem pro různé drezurní soutěže nebo barokní ježdění.
V Kladrubech jste už druhým rokem. Jak se tu líbí rodině?
Rodině se tu nelíbí, protože tu není. Bydlíme nedaleko. Prakticky na spojnici mezi Slatiňany a Kladruby. Proto jsme se nestěhovali. Teď ale vážně. Samozřejmě se sem chodí dívat. A stejně jako mnozí jiní velice rádi. Každý, kdo má rád koně a historii, tu musí být spokojený. Hřebčín ho musí oslovit. Vždyť je to něco unikátního. Uvědomme si, že jde o nejstarší hřebčín tohoto stylu na světě.
Jak odpočíváte?
Relaxovat se dá různě. U mě je to myslivost, sport. V poslední době jsem propadl i motorkám.
Takže zase koně.
Svým způsobem ano. Ovšem ti čtyřnozí u mě jasně vyhrávají.
Pokud vím, věnoval jste se i chovu. Prý máte dokonce vlastní stáj.
To je pravda. Chovu se věnuji už dlouho. Ovšem s tím kladrubským se vůbec nemůžu měřit.
A jezdíte také?
Samozřejmě. A rád. Při práci je to navíc pro mě nejjednodušší způsob, jak se někam dostat. Hřebčín, to jsou i lesy, louky, pastviny. Ve chvílích, kdy potřebuji něco obhlédnout, zkontrolovat, dostanu se díky koním všude. Navíc rychle.
Říkáte lesy, louky. Kolik tu pracuje lidí?
Sto sedmdesát pět.
Včetně všech krmičů, lesníků…
Kuchařek, uklízeček…
Veterináře.
To ne. Stálého veterináře nemáme. Spolupracujeme s několika smluvními specialisty, kteří k nám v případě potřeby přijedou.
A jak vypadá běžný pracovní den jejich šéfa?
Vstávám před pátou hodinou, abych v šest mohl být ve stájích. Ať už tady, nebo ve Slatiňanech. Ráno se toho totiž o koních dozvíte nejvíc. Jinak každé pondělí máme poradu s vedením a pak se vše odvíjí od toho, co je potřeba. V posledních dnech nejčastěji jezdím do Prahy na ministerstvo dolaďovat náš projekt. Je pořád co dělat. V zimě končím kolem šesté večer.
Regulérní dvanáctihodinová směna.
To není nic neobvyklého. Hřebčín je svým způsobem zemědělská prvovýroba, ve které jsem začínal. Kdo se jednou rozhodne pro chov nebo práci v zemědělství, nemůže počítat odpracované hodiny.
Vaši předchůdci se ve zdejším hřebčíně moc neohřáli. Nemáte strach, že jste usedl na vratkou židli?
To je bohužel pravda. A myslím, že to není dobře. Pokud se vedení každé dva roky mění, není prostor pro nějakou pořádnou kontinuální práci. Rád bych to změnil.
JAN HÖCK
Je mu šestapadesát let.
Absolvent Vysoké školy zemědělské v Praze (1980).
Do roku 1992 pracoval v zemědělské prvovýrobě.
Byl ředitelem ve Státním fondu tržní regulace, který pomáhal přetvořit na Státní zemědělský intervenční fond. Několik let pak stál v jeho čele.
Ředitelem kladrubského hřebčína je od prosince 2009.
Je ženatý, má jednu dceru.
