Každý všední den brzy ráno sedne do dopravního auta a vyjede na trasu. Třikrát týdně vyrazí Petr Vašek večer do jindřichohradecké tělocvičny, oblékne kimono a uváže žlutý pásek.
„V karate opravdu nejde o to, zmastit své soupeře, jak si mnozí myslí, ale neustále se zdokonalovat ve všech směrech,“ říká třiačtyřicetiletý muž, který se vedle karate aktivně věnuje i nohejbalu.
Proč muž ve středním věku jako vy začne s úplně novým sportem?
Mám devítiletého syna Šimona a před dvěma lety jsem přemýšlel o tom, jak by mohl efektivně trávit volný čas. Napadlo mě hned karate a klub Okinawan TJ Slovan Jindřichův Hradec. Když jsem viděl, jak můj syn a všichni ostatní soustředěně trénují, rozhodl jsem se, že se také aktivně zapojím. Celá ta atmosféra kolem karate na mě ohromně zapůsobila. A já kouzlu karate během krátké chvíle naplno propadl.
S jakými představami jste začal dělat karate?
Určitě jsme očekával, že se naučím základy sebeobrany, zlepším si fyzickou kondici a budu moci trávit volný čas hodnotným způsobem se svým synem Šimonem.
Vyplnilo se všechno?
Mé představy se jednoznačně vyplnily. Karate klub Okinawan je plný lidí nadšených z karate, a tím vytvářejí skvělou atmosféru každého tréninku. Důležité je také opravdu profesionální vedení senseie Jaroslava Valenty a dalších instruktorů.
Překvapilo vás něco?
Hlavně vzájemná úcta a respekt karatistů, ale i snaha navzájem zlepšovat své kvality. Například při vstupu do dojo (cvičební místnost, tělocvična) se karatisté pozdraví slovy: „Onegai shimasu“. To znamená: „Prosím, pomoz mi!“. V karate opravdu nejde o to zmastit své soupeře, jak si mnozí myslí, ale neustále se zdokonalovat ve všech směrech.
Jak často trénujete?
Tréninky dospělých jsou třikrát týdně - v pondělí, úterý a čtvrtek a trvají asi hodinu a půl. Děti trénují dvakrát týdně – v úterý a čtvrtek po hodině. Jinak platí, že technicky a fyzicky vyspělé děti mohou cvičit s dospělými.
Co pro vás bývá na tréninku nejtěžší?
Celý trénink bývá fyzicky i psychicky velice náročný. Nejtěžší ze všeho je být neustále stoprocentně soustředěný a koncentrovaný na pokyny senseie. Ale musím uznat, že i v tomto ohledu se začínám trochu zlepšovat. Jde hlavně o cvik, výdrž a pevnou vůli.
Jaký byl váš největší zážitek?
Karate klub Okinawan není uzavřená sekta lidí, spíše naopak. Karate je sport pro každého bez rozdílu věku. Na společných akcích si nikdo na nic nehraje. Na semináři jsem se potkal s majiteli černého pásu a chovali se ke mně jako k rovnému.
Pořádá karate klub Okinawan kromě klasických tréninků nějaké další doprovodné akce?
Pro své členy klub pravidelně pořádá dvakrát ročně víkendové Karate Campy v přírodě, několikrát ročně výukové semináře, dětská odpoledne a občas také i oblíbené týdenní cvičení u moře v Chorvatsku. Osobně jsem se například zúčastnil posledního výukového semináře v Telči. Byl to parádní zážitek. Na takovém semináři máte více času a instruktoři se vám také mohou více věnovat než při klasickém tréninku. Samozřejmě, že se také více zapotíte.
Čeho byste chtěl v karate dosáhnout?
Samozřejmě mi jde o dosažení určité úrovně, ale černý pás to rozhodně být nemusí. Spíš bych si přál zůstat dlouhodobě v dobré fyzické kondici. Těší mě, že se o karate začala zajímat i má šestiletá dcera Nelinka. Od září tohoto roku jsem ji také přihlásil do karate klubu. Teď už zbývá jen přemluvit manželku. Ovšem mým hlavním cílem je vidět děti šťastné a trávit s nimi co nejvíce času. A to se mi i díky karate daří.
