Kluci to mají těžké

Je známo, že my, kluci, neumíme dělat dvě věci najednou. Jsme na to pyšní, neboť tu jednu alespoň uděláme pořádně. Naše ženské protějšky jsou naopak způsobilé věnovat se naráz až deseti činnostem. Příslušnice lepší poloviny lidstva, kromě toho, že se mohou věnovat těm deseti věcem současně, mohou přitom současně ještě o dalších deseti mluvit. Tuto vrozenou schopnost rozvíjejí už od mala. Dědo, jak se rodí děti? Ta otázka vypadla z úst mé čtyřleté vnučky, když jsem jí skládal vlaštovku. Krucityrkn, v dnešní době už asi nevystačím s čápem nebo vránou. Než jsem však stačil citlivou formou dopravit spermie do vajíček, přišla další bomba. Z úplně jiného soudku. Umíš zahrát na kytaru Jede jede mašinka? To byla celkem brnkačka. Stihnul jsem však pouze předehru. Proč jsi si vzal babičku? To bych taky rád věděl, napadlo mě jako první. To jsem jí ovšem neřekl. Neřekl jsem už vůbec nic. Zabránil mi v tom souvisle nesouvislý monolog, začínající podivením nad tím, proč neumím složit Rubikovu kostku a končící úžasem, proč mám jedno ucho vejš než to druhý. Tuto komunikaci jsem vzdal. Upřel jsem pozornost na to, co mi opravdu jde. Výroba papírové vlaštovky. Při prvním přeložení se mi podařilo papír roztrhnout. Vnučka propukla v pláč. To víš, chlapi, řekla žena, která kde se vzala, tu se vzala a pohladila ji po vlasech. Umí jen jednu věc a ještě blbě.