Kněz František Sedláček, který působí v poutním chrámu ve Štípě, vnímá Vánoce jako ideální možnost k výzvě, aby lidé rozjímali o vztahu ke svým blízkým i Bohu. „Lidé jsou vnímavější, mají srdce více otevřená. Pro nás jsou to hodně náročné svátky, ale zvládnout se to dá,“ říká Sedláček.
Víte už teď, o čem budete mluvit při kázání na půlnoční mši? To samozřejmě ještě ne, ale nepochybně to bude souviset s rodinou, protože Vánoce jsou především svátky zrození Krista a svátky rodiny. Rodina je společenství života a lásky, ještě bych dodal slůvko „trvalé“. A rodina, nejdůležitější hodnota lidské společnosti, je přitom nyní v krizi, lidé kladou důraz na pracovní zařazení a konzum.
Narážíte také na přeplněná parkoviště obchodních center i během svátků? To je hodně smutný pohled. Chápu, že doba je opravdu hodně hektická, lidé mají málo času, musí pracovat. Ale alespoň neděle by měla patřit Bohu a rodině, a ne nákupům.
V některých zemích už se zákaz nedělního prodeje blíží. K tomu vyzývali i naši biskupové už dávno. Před časem mne potěšil jeden článek v novinách, který postřehl velkou diskuzi v Německu, kde se o zákazu prodeje v neděli uvažuje. Chtějí tam omezit nedělní prodej jen na čtyři dny v roce.
Na půlnoční mše obvykle chodí i nevěřící, kteří zajdou do kostela jen výjimečně. Jak při kázání a mši zaujmete je? Tak slavnostní mše, jako je právě půlnoční, zaujme asi každého. Ale pro některé je až příliš vznešená, s nadsázkou řečeno „jde nad ně“. Já lidem nechci předkládat rady, co konkrétně a přesně mají o Vánocích dělat a jak se mají chovat. Spíše chci zaujmout tak, aby se lidé o Vánocích zastavili, přemýšleli, podívali se zpátky, dopředu a také vzhůru k Bohu. Jindy na to v dnešní hektické době bohužel tolik času nemají.
To zní vznešeně, ale jak si to má přebrat člověk, který v Boha nevěří a má hodně starostí, aby uživil sebe i rodinu? Rodina, to je domov. Kdo nemá domov, je nějakým způsobem bezdomovec, pořád ho hledá. Ostatně to máme i v hymně Kde domov můj. Je to zázemí, které potřebuje skutečně každý. A podstatné je, že bychom si to neměli uvědomovat jenom o Vánocích. Vytváření rodiny, chcete-li domova nebo zázemí, to je celoživotní náplň pro každého.
Chodí lidé do kostela o Vánocích i mimo největší svátky? Štípa je poutní místo, takže lidi k nám chodí i ve všední dny. Přijdou, obdivují krásu našeho chrámu a především ten úžasný klid.
Jako kněz působíte už dlouhých pětatřicet let. Jaký „vánoční“ prožitek nezapomenete? Váže se k hodně dávné minulosti, je to zážitek bolestně smutný, ale radostný zároveň. V osmdesátých letech jsem sloužil v Moravské Třebové a jednou na Boží hod vánoční jsem šel na návštěvu na nemocniční oddělení dlouhodobě nemocných. Leželo tam asi dvacet lidí. Za tři hodiny, které jsem tam strávil, za nimi nikdo nepřišel. Kdy jindy se mají příbuzní potkat než právě na největší svátek rodiny v roce?
Říkáte, že Vánoce patří rodině, vy ale žijete na faře sám. Já mám svoji novou rodinu už pětatřicet let. Takže stejně jako rodiče se starají o děti, tak pro mne jsou Vánoce službou své rodině – tedy věřícím a všem lidem.
S kým tedy budete na Boží hod vánoční? Na slavnostní obědy někde v rodinách opravdu není čas a asi by to ani nebylo vhodné. Rodiny mají být v tento den spolu. Ráno budu samozřejmě sloužit mše, ale odpoledne si rád odpočinu a alespoň na hodinu usnu, protože po půlnočních jsem docela dost unavený. Kdybych šel k někomu na oběd, tak bych tam asi usnul.
Jaký program budete mít po Štědrém dnu v dalších dnech? Budeme se hodně věnovat lidem, kteří žijí sami. Společně s dětmi pravidelně navštěvujeme starší lidi, kterým zpíváme. S každým takovým člověkem z okolí alespoň chvilku strávíme. Radost z toho máme všichni. Lidé se už teď ptají, kdy přijdeme.
Co byste před svátečním obdobím Vánoc vzkázal čtenářům? Napadá mne jedno. Lidé rádi o Vánocích přejí ostatním „pokoj lidem dobré vůle“. Málokdo ale ví, že to je pouze druhá polovina věty, která zní: „Sláva Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Těžko ovšem může platit druhá část, pokud neplatí ta první. Jestliže nedává člověk slávu Bohu, nemůže najít vnitřní klid.
