Knihy po sobě čtu nerada, říká mladá olomoucká autorka | E15.cz

Knihy po sobě čtu nerada, říká mladá olomoucká autorka

Karel Páral

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Kniha mladé autorky Lucie Sáry Závodné Deník mých kachních let přináší intimní zpověď dvacetileté dívky.

Své knihy často píše v zahraničí, jejich dějištěm je ale většinou domácí hrouda. „Nápad na knížku přijde někdy před spaním, jindy třeba v kavárně,“ říká spisovatelka Lucie Sára Závodná.

Vaše nová kniha nahlíží do soukromého deníku dvacetileté dívky. Nakolik se v zážitcích a úvahách hlavní postavy odehrává váš život?

Knížka je hodně autobiografická. Vracím se v ní do období, kdy už jsem měla být podle papírů dospělá, ale oficiálně jsem ještě rozhodně dospělá nebyla. Právě z té doby problikávají do knihy některé historky, které jsem zažila nejen já, ale i lidé kolem mě.

Vy jste si tenkrát skutečně psala deník?

Psala, ale ne moc podrobně. Většinou jen nějaké úryvky nebo třeba esemesky. Některé z nich se v textu objevují.

Dvacetiletá Laura má občas problémy skousnout dění kolem sebe, vztahy a někdy zápasí sama se sebou a se svým nedoceněním. To je autobiografie?

Nechtěla bych říct, že jsem úplně takhle dospívala. Každá vlastnost, historka nebo pocit je na stránkách hodně zesílený, aby to vše mohl čtenář se mnou prožívat. Kdybych jenom tak naznačovala, zdaleka ne každý by se zřejmě dokázal do knížky vcítit. Takhle může v knize poznat nejen sebe, ale třeba někoho ze svého okolí, a pochopit ho.

Hlavní postava v knížce příliš nevyhledává bujaré večírky. Vy jste si nezažila v těch letech divoké období, kterým spousta lidí prochází?

To bych neřekla, jako mnoho jiných lidí jsem si i já prošla různými obdobími. Když se člověk dostane na vysokou, užívá si života. Já jsem byla ve Zlíně jako spousta jiných studentů, nebyla jsem ničím výjimečná. Nemyslím si, že si na mě někdo z mých spolužáků obzvlášť pamatuje.

Co by měla kniha ve čtenáři vyvolat?

Třeba i pousmání nad tím, jak tato léta prožíval on sám. Ale i uvědomění si některých, jak se dnes říká, aha-momentů. Často se mi stává, že některé důležité věci se mi poskládají dohromady teprve při psaní. Když něco prožívám přímo, nemám takovou schopnost podívat se na věci zvnějšku.

Máte potřebu si pořád něco zapisovat, nebo se do tvorby musíte nutit?

U mě je to tak napůl. Než dostanu ten správný nápad, většinou to nějakou dobu trvá. Obvykle v mezičase, když někam jdu a mohu si v klidu přemýšlet, to najednou přijde. Když se rozhodnu, že to napíšu, není už pak problém rozvrhnout si práci. Například, že napíšu každý den dvě stránky.

Stává se vám někdy, že vás nápad přepadne v noci, náhle se vzbudíte, rychle se natáhnete po bločku a zapisujete?

To spíš před spaním anebo brzy ráno. Abych nemusela zapisovat, používám pro tyhle příležitosti diktafon. Nebo občas zaslechnu v kavárně část příběhu, který si pak zkouším sama domyslet.

Cítíte ve své nové knize posun od vaší prvotiny?

Spoustu věcí jsem udělala jinak. Snažím se poučit a myslím, že posun od první ke druhé knížce je vidět. Alespoň to tak cítím. I když si po sobě čtu knihy nerada.

Proč?

Bojím se, že narazím na nedokončené věci, ke kterým jsem se chtěla vrátit a přehlédla jsem je nebo nedotáhla. Mám také strach, že se objeví chyby. I když mám jazykovou korekturu, sem tam se nějaký ten tiskařský šotek objeví.

Vaše jméno jsem zahlédl nejen ve spojení s beletrií, ale i na knize Mediální výchova.

To je učebnice pro střední školy. A brzy by měla vyjít další vědecky populární kniha s názvem Jak na reklamu.

Působíte na zlínské univerzitě. Čím se konkrétně zabýváte?

Ve Zlíně jsem na ústavu podnikové ekonomiky. Jsem v posledním čtvrtém ročníku doktorského studia a letos v červnu bych měla končit. Píšu dizertaci na téma udržitelný rozvoj v cestovním ruchu a jeho měření.

Člověk intuitivně od spisovatelky očekává, že bude studovat třeba bohemistiku. Nejsou tyto dva světy těžko slučitelné?

Řekla bych, že právě díky tomu je můj život zajímavější. V praxi často potkávám lidi, o kterých můžu v knize psát, takže se to dost doplňuje. Kdybych nestudovala, k různým lidem bych se třeba jinak nedostala.

Máte oblíbeného autora?

Inspiruji se různě, jedno jméno neřeknu. Strašně ráda chodím a kupuji si knihy. Protože vím, že je důležité zejména české autory podporovat. Většina z nich, hlavně současných mladých autorů ve stejném věku, píše zadarmo.

Strávila jste nějaký čas v Norsku, v Lotyšsku a před třemi měsíci jste se vrátila z Kanady po ročním pobytu ve Vancouveru. K čemu je dobré vyjet „ven“?

Doporučila bych každému, aby vycestoval, protože získá nadhled a naučí se více cenit si věcí, které tady máme třeba i zadarmo. V Česku nadáváme všichni na všechno, i na to, co je do jisté míry dobré. Lidem se třeba něco nepodaří v práci, přijdou domů, otevřou noviny či televizi, a zase se na ně valí negativní zprávy. Pak se šíří zbytečně negativní nálada.

Nedělá vám problém soustředit se v zahraničí na psaní?

Naopak, obvykle když někam odjedu, tak se mi podaří knihu buď dokončit, nebo začít. Deník jsem dokončila v Kanadě a první knihu jsem napsala v Norsku.

Čím to?

Je tam víc času na zamyšlení nad tím, co se dělo tady v Česku a větší odstup od událostí, které tady prožívám. Ale jinak jsem v Kanadě byla na zahraniční stáži, což je jedna z povinností doktoranda. Roční pobyt tam byl pro mě obrovskou skou zkušeností. V Americe funguje spousta věcí úplně jinak než tady.

V čem spočívá ona odlišnost?

Řekla bych, že je to v rozdílnosti lidí. Je tam běžné, že jdete po městě a potkáte černocha nebo Asiata a nepřijde vám to tak jiné, jako když toho stejného člověka potkáte tady mezi lidmi na náměstí. Kanada je zajímavá tím, že se tam potkávají lidé z Evropy i ze všech koutů světa, vytvářejí vlastní komunity a potřebují spolu vycházet. Je tam třeba dost lidí z Číny. Narážejí na sebe a občas vznikají rozbroje nebo zajímavé úsměvné situace.

Byla jste svědkem něčeho podobného?

To vzniká hodně často. Každý má jiný přízvuk, navíc kanadská angličtina je ještě trochu jiná. I pro mě bylo těžké si na to ze začátku zvyknout. Dost často jsem se ptala, kdo je vlastně ten Kanaďan. Dost lidí se tam přistěhovalo z Evropy. Třetí generace, to už jsou Kanaďané. Ale oni si stále něco z té Evropy nesou.

Když jste byla v Norsku, nevadil vám příliš krátký den?

Je pravda, že v zimním semestru tam den trval tak dvě až tři hodiny. Mně to moc nevadilo, mám tmu docela ráda.

Takže tvoříte radši večer?

To spíše ráno, to jsem nejčerstvější. Mám dobrý pocit, když hned zrána udělám kus práce.

Jsou rozdíly mezi studiem v Norsku a v Česku?

Určitě jsou. Tam nikdo nikoho nenutí, aby chodil na přednášky, a přesto jsou narvané. Více si tam studia cení, protože si za vzdělání platí, takže jim není jedno, co se ve škole děje. Panuje tam také mnohem větší přísnost při samotných zkouškách a testy učitelé opravují anonymně. Zažila jsem dost velkou podporu ze strany učitelů ke studiu, kteří studenty opravdu dokážou zapálit pro další věci. To je úplně jiný přístup, který tady pořád ještě postrádám.

Zdá se, že vás to táhne na sever. Třeba taková Itálie vás neláká?

Ale láká, tam by se mi určitě čitě líbilo. To je spíše náhoda, že možnosti dlouhodobých pobytů byly právě tyto. Strávila jsem třeba pracovně měsíc v Kataru nebo v Makedonii.

Kde byste tedy chtěla žít, až dokončíte studia?

Ráda bych zůstala v Olomouci. Po roce stráveném v Kanadě jsem zjistila, že člověku je dobře tam, kde se narodil a kde vyrůstal. Mám ráda tohle město s tichými uličkami a nádhernou atmosférou.

A co další kniha, už máte nějaký nápad?

Už ji mám rozepsanou. Pracovně se zatím jmenuje Pravidla smečky. Bude to shrnutí celého života jednoho pána na sklonku života. Muž prochází v knize celým životem od jeho začátku přes klukovské party, první vztahy až po současnost. Jako děti si s kamarády vymysleli pravidla a rozhodli se, že je budou dodržovat. Kniha bude hlavně o tom, co nastalo, když hlavní hrdina některé z pravidel porušil.

LUCIE SÁRA ZÁVODNÁ

• Narodila se v červenci 1984 ve Šternberku, vyrůstala v Olomouci.

• Vystudovala obory podniková ekonomika a finance na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

• Je doktorandkou na zlínské univerzitě, podílí se zde na výuce seminářů, vedení bakalářských a diplomových prací a spolupracuje na projektech.

•Její prvotinou v oblasti beletrie byl v roce 2010 román z univerzitního prostředí s názvem Alma mater. Zatím poslední knihou je Deník mých kachních let.

• Autorsky se podílela na knihách Mediální výchova a Jak na reklamu .

Autor: Karel Páral

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video