Kniha o malé Lucce, básníkovi Maceškovi a hledání vlastního já vznikla v tvorbě Martina Reinera vlastně náhodou. Spisovatel ji vydal před půl rokem ve svém nakladatelství Druhé město a na začátku března za ni získal nominaci do hlavní kategorie za nejlepší českou knihu roku.
Vaše knížka je nominovaná na cenu Magnesia Litera 2010 v hlavní kategorii za nejlepší prózu. Dozvíte se výsledky ankety stejně jako diváci až 18. dubna? Přesně tak. Avšak tím, že ten český rybníček je tak maličký a já v něm plavu už dvacet let, není těžké odhadnout, kdo tu cenu dostane. Například když budou čtyři z pěti hodnotitelů lidé z univerzit, tak já tuším, jaký styl psaní mají rádi, a taky vím, že já tak nepíšu. Ale jsem zvědavý, třeba budu překvapený.
Hrdina knihy se vám v mnohém podobá. Na konci příběhu dojde k odhalení jeho homosexuální orientace. Nespojují si to čtenáři přímo s vámi? Samozřejmě, že jinak to budou číst lidi, kteří mě znají, a jinak ti, co mě neznají, přičemž já preferuju pohled těch druhých. Pár známých řešilo, zda je ta kniha můj coming out, nebo ne, někteří to dokonce měli tendenci číst jako deník. Ale když si třeba představíte, že knížka teď vyjde v Polsku, tak tam to bude čistá literatura, protože mě tam nikdo nezná.
Kolik je v České republice autorů, kteří mají vlastní nakladatelství? Nevím o nikom jiném. Ale já si nezřídil nakladatelství kvůli vydávání vlastních knih. Jenže ono vydavatelů, kteří dělají původní českou tvorbu, je dost málo a já už si připadám starý na to, abych se někde složitě ucházel o vydání knihy. A taky čekat třeba další tři roky než ta kniha bude na pultech, mi připadalo jako dlouhá doba.
Vy čtete všechny texty, které vám do nakladatelství přijdou? To je právě ta věc, že ono to spíš ruší. Teď už vydávám knížky jen kamarádům, které bych si přečetl stejně, i kdyby nevycházeli u mě, ale jinak se tomu povinnému čtení vyhýbám.
Zatím jste dlouhá léta zůstával věrný Brnu. Pořád vás to netáhne jinam? Já jsem Brňák každým coulem, i když nejsem žádný zaprděný lokální patriot. Ale Brno mám rád a to je celé. V polovině devadesátých let, kdy tři čtvrtiny autorů u mého předešlého nakladatelství byli Pražáci, se naskýtala otázka, zda nepřesídlit do Prahy. Jenže já měl tehdy dojem, že nechci žít jinde než v Brně. I když nyní už to vidím jinak. Po půlročním pobytu v Austrálii si dokážu představit, že třeba v Sydney bych žít uměl.
