Kočky ví, že v Těšínské najdou domov

Jaromír a Jiřina Poláškovi z Těšínské ulice ve Frýdku mají ve svém rodinném domě soukromý útulek pro kočky. Když se v jejich okolí objeví kočka, kterou někdo vyhodil na ulici, nebo které zemřel majitel, končí často právě u nich. „Vůbec jsme tolik koček nechtěli, ale co se dá dělat? Útulek ve městě není a když se u nás nějaká kočka objeví, nemáme srdce ji vyhodit,“ říká Jaromír Polášek, který pracuje v Muzeu Beskyd.
První kotě získali před pěti lety. „Přinesly mi ho děti do zámku. Našly ho polomrtvé v popelnici v igelitové tašce,“ vypráví Polášek. Další dvě kočky převzali po zemřelém sousedovi. Jedna z nich měla být kastrovaná, avšak brzy se jí narodilo pět koťat. Další dvě kočky přišly samy. „Asi se rozkřiklo, že je u nás kočičí parta a plné misky,“ směje se Jiřina Polášková. Sám k nim našel cestu také kocour Viktor, který byl popálený od vápna. „Zoufale mňoukal. Sedmkrát za sebou jsem ho vykoupal. Když jsem ho chtěl umýt poosmé, protestoval tak, že jsem to musel respektovat,“ vypráví Polášek.
Dohromady u nich žilo už asi dvacet koček. Některé zemřely, jiné se ztratily. Všichni jejich svěřenci jsou vykastrovaní. „Nejsme žádná kočičí farma. Všechny kočky také necháváme očkovat, odčervit a vyléčíme svrab, který obvykle mají, když k nám přijdou,“ říká Polášková.
Kočky mají výběh do zahrady, chodí do Zámeckého parku nebo na jižní svahy pod sídliště Hasičská. Sousedé zvěřinec respektují. „Musíme je pochválit. Fandí nám,“ říká Polášek.
Když přijde návštěva, kočky se přicházejí ukázat. Je tu Xenie, Micka, Mikeš, Viktor, Lojza, Mates, Fido, Ondra, Marcello, který dostal jméno po herci Mastroiannim, protože je to také velký fešák. „Trvalo mu to ale tři měsíce, než se vylízal z průjmů, které ho trápily. Pomohlo až živočišné uhlí,“ říká Polášek.
Kočky mají pěknou srst a je vidět, že jsou dobře živené. „Některé kočky s námi někdy i spí,“ přiznává Polášková. Rodina se kočkám do značné míry přizpůsobuje. „Máme doma sedm kočičích záchodů, které každé ráno vynáším,“ říká Polášková. Při vstupu do domu není cítit žádný zvířecí zápach. Dokud se kočky nepřijdou podívat, návštěva nepozná, že početně mají v domě několikanásobnou převahu nad lidmi. Kvůli kočkám nejezdí Poláškovi na dovolenou a péče o kočky je stojí dost peněz. „Ročně je to dohromady asi čtyřicet tisíc korun. Je v tom veterinární péče, krmivo, přípravky proti klíšťatům,“ počítá Polášek. V posledních letech dávají kočkám jména podle toho, jaké jméno je v kalendáři v den, kdy k nim přišly. „Třeba Silvestr přišel poslední den roku 2008. Byl zubožený, zraněný, léčili jsme ho, stálo nás to šest a půl tisíce, ale nakonec zemřel,“ vypráví Polášek.
Některé kočky s nimi chodí ven. „Kocour Mates mne jednou doprovázel až na nádraží. Jeden náš kocour poznal auto, ve kterém jsme jezdili a běhával nám naproti,“ vypráví historik.
I když mají koček hodně, neunikne jim, když některá chybí. „Na konci listopadu se nám nevrátil z procházky Mikeš. Prohledali jsme okolí a až za několik dnů jsme ho našli uvězněného v areálu Tělovýchovné jednoty Slezan. Byl chycený v lapací kleci a zoufale mňoukal,“ popisuje Polášek.
Ve městě ani v okolí není žádný kočičí útulek. Záchranná stanice pro zraněné kočky je až v Ostravě. V Šenově je kočičí hotel. O zatoulané domácí kočky se starají lidé jako Poláškovi.