Labyrint pětadvaceti kilometrů podzemních chodeb pod historickým centrem Jihlavy je lákadlem, které do města každoročně přitáhne tisíce lidí. A to přesto, že zpřístupněno běžným návštěvníkům je pouze několik set metrů nejzachovalejší části podzemního bludiště.
Málokdo však ví, že pod středověkým labyrintem je v hloubce až pětadvaceti metrů pod povrchem ještě jedno podivuhodné podzemní dílo. Jsou jím takzvané kolektory, prostorné, dlouhé a přímé chodby, které pod městem vyhloubili horníci v letech 1982 až 1995.
Dílo nikdy nebylo dokončeno a zatím ani nesvítá naděje, že někdy dokončeno bude, i přesto je dnes ohromující.
Betonový labyrint
Kolektory byly dokončeny v délce 1920 metrů, jejich páteřní trasy nejhlubší úrovně jsou v hloubce až pětadvaceti metrů a jsou vybaveny kolejnicemi pro důlní vlak. Mají vejčitý profil s přibližně čtyřmi metry výšky do stropu. „Kdyby byly dokončené, šlo by projít jen mezi kolejnicemi, stěny by byly plné výložníků s kabely a vedení inženýrských sítí,“ řekl Jan Šustr ze správy jihlavského podzemí, který je má s kolegy na starosti.
Původně měla mít síť pod městem sedm, podle rozšířené verze projektu dokonce patnáct kilometrů.
Stavbu zahájili horníci pod vedením týmu projektantů a důlních inženýrů v letech 1982 a 1983. V tehdejší měně mělo vybudování kolektorů stát přibližně miliardu korun, nakonec stát pod zemí v Jihlavě prostavěl jenom sto dvacet milionů.
Cílem bylo dostat do podzemních chodeb všechny inženýrské sítě kromě plynovodu, u kterého to tehdejší normy nedovolovaly.
Stavba kolektorů trvala do roku 1995. Vedení města tehdy velkolepý projekt zastavilo a přestaly do něj téct peníze.
Horníci se sbíječkami a vrtačkami dokončili rozdělanou práci a Jihlavu opustili. V kolektorech byly ještě dodělány podlahy a zajištěna statika. Dílo s plánovanou nejméně stoletou životností zůstalo v torzu. Dnes jsou kolektory přístupné jen výjimečně například odborníkům či studentským exkurzím.
Tunely pro odpadky
Nyní správci pečují ve vybetonovaných chodbách oválného průřezu o vedení optických, elektrických a telefonních kabelů, pod podlahu je také svedena část kanalizace.
To je účel, pro který byly kolektory původně budovány: aby v křivolakých historických uličkách starého města nemuseli kopáči při poruchách nebo výměnách třeba vodovodů či kabelových vedení dělat nové a nové výkopy.
Jenom na jedno jejich plánované využití nedošlo. Tím mělo být futuristické řešení svozu odpadků z historického centra města, které by do podzemních chodeb z domů svážely výtahy.
Důvod byl praktický - v některých úzkých a strmých uličkách popelářské vozy takřka neprojedou. „Počítalo se tam i se svozem odpadu z centra na principu potrubní pošty, bylo by to reálné, bohužel k tomu už nedošlo,“ říká jihlavský architekt Vladimír Nikiforov, který od počátku stál u budování městských kolektorů.
Správci v těchto dnech v kolektorech měří výskyt radonového záření. „Proměřujeme to, protože jsme zjistili, že v některých místech v chodbách mezipatra, kde se nejvíce pohybujeme a kde se dělají opravy, jsou až tři tisíce becquerelů. Takže prověřujeme slepé chodby, kde nepůsobí komínový efekt a kde se kolektory přirozeně neodvětrávají,“ řekl Šustr.
Proti pokračování stavby se po revoluci v roce 1989 postavila nově vzniklá takzvaná stavební subkomise, jejíž členové ji prohlásili za komunistickou megalomanii.
Revoluční kanalizace
Dospěli k přesvědčení, že stavba kolektorů by v Jihlavě dál už pokračovat neměla. Stát tedy financování ukončil. „Po revoluci se kolektory dostaly mezi státem garantované akce, takže peníze na ně byly připraveny. Dost lidí v Jihlavě si to ale nepřálo s tím, že je to komunistická gigantománie, takže stavba skončila,“ řekl architekt Nikiforov.
V podzemních chodbách funguje od roku 1995 experimentální kanalizace z laminátových trubek. „Je pružná, lehká a funguje bez problémů,“ řekl Šustr.
Nově nedávno přibyl do kolektorů rozvod vody - přívod vody slouží k čištění podlahy, kterou znečišťují výrony, od nichž také reznou kolejnice. Ty jsou vybaveny funkčními výhybkami ve větvení hlavních ramen, u portálu u Křižíkovy ulice je také ještě dodnes jeden i nyní občasně používaný malý důlní kolejový vozík, původně sloužící na odvážení vytěžené zeminy.
Nemusejí kopat do země
Podle Šustra je příkladem zamýšleného využití kolektorů Benešova ulice, u které je do nich také technický vstup. „Když tam dojde k poruše vody nebo kanalizace, tak správci sítí vlezou do kolektorů a poruchu opraví bez nutnosti rozkopat ulici,“ konstatoval Šustr.
Je tam nyní sveden také městský kamerový systém či kabely od výsuvných uličních sloupků, zabraňujících řidičům v určitou dobu v průjezdu některých částí města.
Stavba nebyla tajná
Nad páteřními kolektory je čtyři sta metrů chodeb mezipatra, nad nimi chodby vrchního horizontu. Největší profil mají páteřní kolektory, nejužší jsou chodby vrchního horizontu, na které navazuje podzemní labyrint.
Vedle jiných podzemních děl na Jihlavsku, jejichž budování a funkce byly v režii armády a jež byla od počátku utajována (a v některých případech jsou utajována dodnes), kolektory nejsou takovým typem stavby. „Od počátku nešlo o žádnou tajnou stavbu například s vojenskými účely, byla to čistě civilní stavba pro civilní účely,“ říká správce Šustr. Po revoluci v roce 1989 se začaly mezi novými volenými zástupci města objevovat názory, že kolektory je třeba zakonzervovat nebo zasypat. „Nakonec k tomu naštěstí nedošlo a alespoň částečně původnímu účelu slouží. Pro mě je to dílo, které obdivuji, a kdyby bývalo bylo dokončeno, obdivoval bych je ještě víc a město by z něj mohlo mít i větší praktický prospěch,“ řekl Šustr.
Chodby v kvalitní žule
Hlavní běžný vstup neboli portál je u Křižíkovy ulice. Poblíž něj byla během budování takzvaná „mašinkárna“ pro dvě dieselové důlní lokomotivy, které na vozících vyvážely z kolektorů při ražbě vyrubanou zeminu - hlavně žulu a rulu.
Před portálem byla výhybka a rampa na vyklápění obsahu vozíků, který pak odvážela nákladní auta. I nyní by po funkčních kolejích mohla teoreticky lokomotiva jezdit. „Musela by ale být elektrická, protože v kolektorech je pro ochranu vedených sítí zabudovaná požární signalizace,“ řekl Šustr.
Podzemí jako droga
U mašinkárny byly chladicí věže s ventilátory a centrální kompresor, kterým se poháněly sbíječky a vrtačky horníků. Chodby se razily ručně, s využitím trhavin, protože jsou z větší části ražené ve skále. „Nedávno se nad jedním z kolektorů dělal vrt pro umístění kamery městského bezpečnostního systému a žula z vrtu byla tvrdá, krásně modrá,“ řekl Šustr.
Správce podzemí se nerad fotografuje, ale s čím nemá problém, je přiznat, že pobyt v podzemí je pro něj nezbytnou životní drogou. „Dole je absolutní klid, člověk si tam vyčistí hlavu. Když jste nahoře v normálním světě, tak víte, že se stejně zase vrátíte do podzemí, je to jako droga,“ řekl Šustr, který se v podzemí pohybuje od roku 1975.
Co pro něj novodobé podzemí znamená? „Říká se, že podzemí bylo vybudováno, podzemí vzniklo… Ale tvoří jej také ti, kteří se o něj starají, vděčíme za ně všem těm konkrétním lidem, kteří jej prosadili a vybudovali. Kolektory jsou sice novodobým podzemím, ale v zásadě je jedno, jestli půjdu do jeskyně nebo do kolektorů. Je třeba jít tam vždy jen s lidmi, na které je možno se spolehnout, jinak to nemá cenu,“ míní Šustr.
Kolektory nejsou jihlavským unikátem, ale ve své době byly první stavbou svého typu, která nevznikala jako experiment, ale jako ucelený projekt.
„Byla to jedna z prvních staveb, kdy to systematicky běželo, bylo rozhodnuto, co tam bude a nebude, jaké budou parametry, čemu mají sloužit. Pražský kolektor Celetná byl pak dělaný podle zkušeností, které získali projektanti v Jihlavě, a my zase čerpali vědomosti od starších,“ řekl Nikiforov. Pro stavaře, horníky i projektanty šlo o prestižní práci. „Dělali jsme to ve spolupráci s Vysokým učením technickým v Brně, s geology a statiky, se specialisty na velká podzemní díla. Museli tam pracovat vyučení horníci s oprávněním provádění báňských staveb od báňského úřadu, těch tam bylo nejméně deset nebo patnáct,“ vzpomínal Nikiforov.
Razit štoly není nuda
Jedním z horníků na ražbě kolektorů byl i Petr Kubíček z Jihlavy. „To byla velmi zvláštní práce. Těžká, ale svým způsobem krásná. Byla v tom troška romantiky, protože se fakt pereš v drsných podmínkách, což každý chlap trochu potřebuje. Není to stereotypní práce, jak se to může zdát - něco navrtat, odstřelit, vybagrovat, postavit a furt dokola. Takže svým způsobem jsem i tam byl šťastný. Přestože jsem si tu práci sám nevybral, ale spíš mě k tomu donutil režim,“ vzpomínal na budování kolektorů loni Kubíček v rozhovoru pro magazín PolNet.
Podle Nikiforova jsou přetrvávající potíže například s kanalizací v historickém jádru problémem, který mohly kolektory vyřešit. „V jihozápadní čtvrti starého města měly domy sklepení pod vodou, protože naši předkové sice měli odvodňovací systém, jenže ten se za ta staletí zanesl. Kolektory měly sloužit i k odvodnění těch sklepů, jiný systém na pokládání sítí do historického jádra města bez nutnosti jeho stále opakovaného rozkopání v podstatě není vymyšlen dodnes,“ míní Nikiforov.
Příkladem jsou podle něj havárie kanalizace ve staré Brněnské ulici i v jiných částech města, kde je pod zemí labyrint pozůstatků středověkých sklepení. „Ulice se propadá a v zemi je tam nacpaných plno sítí. Jde tam dát do země vedení elektřiny, vody, plynu, jak ale vyřešit splaškovou kanalizaci? Kolektory jsou technicky velmi náročné řešení, ale je to možnost, jak historickému jádru pomoci a nezničit ho,“ míní architekt Nikiforov.
