Kolín to jsem já, říká spisovatelka
Kolínská spisovatelka Irena Fuchsová píše knihy o životě. Její povídky ukazují současný svět mužů a žen, mladých i dříve narozených. Inspiraci čerpá z událostí kolem sebe. První kniha jí vyšla v jedenapadesáti letech, letos v říjnu vyjde už čtyřiadvacátá.
Nakolik vaše knihy a vaše psaní ovlivnil Kolín? Moje tvorba je ovlivněná především Kolínem. Mými kamarády, mými láskami. Také kolínským divadlem a mou rodinou, která pochází z Kolína. Kolín je v mých knihách. Potkávám tady příběhy, náměty. Takže tohle město plus Fuchsová rovná se její tvorba. Kolín jsem já.
Co říká na psaní rodina? Vaše inspirace? Můj manžel moje knihy nečte. Jednou četl jednu moji povídku a najednou slyším z pokoje. Fuchsová, já tě zabiju. Zastřelím tě. Nedivila jsem se. V povídce se poznal. Dcera mě také radši nečte. Jednou, když mi zase vyšla další kniha, dostala jsem od ní esemesku. No, mami, čtu první povídku - naše rodina. Kouknu na druhou, zase. Syn se chová stejně, ale píše nádherné povídky. Chceme společně vydat knihu. Takže mě čtou jenom maminka a tchyně.
Kromě toho, že píšete, působíte v divadle jako nápověda. Co vás k tomu přivedlo? V sedmnácti letech jsem odešla ze střední školy a rodiče řekli, že si musím najít nějakou práci. Tak jsem rok dělala mzdovou účetní. Jenže měli tam píchačky a musela jsem dělat od šesti do dvou. To mě ničilo. Pak jsem jednou jela autobusem kolem kolínského divadla a říkala si, můj dědeček a tety se strýcem hráli ochotnické divadlo, moje babička jim napovídala. Vystoupila jsem a šla se zeptat, jestli nepotřebují nápovědu. Potřebovali ji, ale až za dva roky, až půjde ta současná do důchodu. Ale potřebovali uklízečku. Dva roky jsem tedy ráno uklízela a večer brala od návštěvníků kabáty v šatně. To byly krásné dva roky. Pak jsem jako dvacetiletá začala napovídat a dělám to dodnes. Což je už skoro čtyřicet let.
Jak jste se dostala jako nápověda do Prahy? V Kolíně skončil v roce 1993 stálý soubor a já byla jako po rozvodu, který člověk nechce. Rok jsem byla bez divadla a cítila, jak moc chci zpátky. Napsala jsem do tří pražských divadel. Vyhrál to Činoherní klub. Tady nápověda působí pouze při zkouškách. Při představení se herci musí obejít bez ní. Takže dojíždím jenom na zkoušky. Už patnáct let. Musím dodat, že velmi šťastných. Ale nebýt tehdy toho, že jsem si tenkrát sedla a napsala, nikdy bych se tam nedostala.
Chcete tím říct, že štěstí se musí pomáhat?
Člověk musí vědět, co chce dělat a jít za svým cílem. Divadlo byl můj první cíl. Nakonec jsem v něm prožila čtyřicet let a jsem u něho pořád. Ke druhému cíli jsem se dostala v jedenapadesáti letech. To mi vyšla první knížka. Jenže už jako dítě, někdy od sedmi let, jsem snila o tom, že mi jednou nějaká knížka vyjde. A dneska jich mám třiadvacet. Jsem šťastná, že jsem za svými cíli šla.
