Kolo, mřížka, jednička psal zloděj k umpánům na zeď. Místo esemesky

Rozmarýna, petrklíč nebo třeba máta. Takové rostliny neposílal ve třicátých letech zamilovaný študák děvčeti, ale zločinci jimi vyhrožovali svým obětem. Byly obdobou dnešních anonymů. Rozmarýnou varovali pomstou na členu rodiny, petrklíč přinášel smrt. A máta? „Písecký vrchní soudní rada a štábní kapitán dostávali dopisy se snítkou máty. Radovi z ní sekretářka vařila čaj. Štábní kapitán se ale od starého četníka dozvěděl, že máta v kriminální květomluvě znamená strach. Někdo jim vyhrožoval a stupňovalo se to,“ popisuje písecký spisovatel a bývalý policista Ladislav Beran, který se probíral četnickými příběhy z Písecka z třicátých let.
Písecká četnická pátračka, kterou tehdy tvořil její velitel, zpravidla vrchní strážmistr, dva štábní strážmistři, fotograf, náhradní řidič automobilu, psovod a dva kancelářští pomocníci, měla v podobných případech co dělat. K ruce měli několik menších četnických stanic, které byly po vesnicích jejich rajónu. V nich sloužil jeden nebo tři četníci. A pod Písecko tehdy spadala i Blatná, Strakonice, Sušice a Prachatice. „Vtipkovat o policistech, jak je dnes běžné, by si tehdy nikdo nedovolil. Četník byl totiž někdo. Pro svobodné dívky pak hotové terno,“ vysvětluje Ladislav Beran. Dobrou partii ale nebylo snadné získat. Nevěsta musela prokázat, že má věno dvanáct tisíc korun, jinak by ze svatby s četníkem nebylo nic.
V dnešní době, kdy v budově policie na píseckém výstavišti sídlí vedení územního odboru, hospodářská a obecní kriminálka, dopravka, zbrojní inspektorát a další oddělení, si něco takového umí představit asi málokdo. Spisovatel vidí základ úspěchu tehdejších četníků v tom, že byli stále mezi lidmi. „Četníci z vesnických stanic se museli spoléhat při pátrání jen na pár věcí. Blok, tužku a nohy. Ale platilo heslo, že tam, kde je vidět četník, je bezpečí,“ míní Beran. Velmi dobře proto znali místní poměry. „Když pak přijela četnická pátračka třeba do Chřešťovic, kde působil vrchní strážmistr Červenka, byli v podstatě bez práce. Kolikrát jim rovnou řekl, kdo to mohl udělat. Věděl, kde mají zabíjačku, jak jsou na tom místní s penězi. Zkuste se ale dnes zeptat píseckých obyvatel, jestli znají svého policistu z obvodu,“ míní Beran.
Zatímco teď vyšetřují muži zákona nejčastěji vloupání do domů, chalup, prodejen či automobilů, četnická pátračka ve třicátých letech řešila všechny případy, kdy obecní četníci nenašli pachatele. I ukradenou husu, protože byla zdrojem obživy pro celou rodinu. Největší problém ale byli pytláci. Četníci do terénu bez pušky nevyšli. Každý pytlák si na ně totiž rád vystřelil. „A tak jich hodně zemřelo. Když četník chytil pytláka, měl nárok si upytlačenou zvěř odkoupit za pár korun. Mezi pytláky a četníky byla proto rivalita,“ vysvětluje Beran. Ani po více než osmdesáti letech se ale vyšetřovací postupy nezměnily. „Policisté pátrají po horké stopě, pokud je. Všem hlídkám v okrese předávají, v jakém vozidle se podezřelí pohybují, jejich popis a podobně,“ vysvětluje první kroky mluvčí policie Kamila Ingrišová.
První informace okamžitě putují k operačnímu důstojníkovi, který případ vyhodnotí a na místo vyšle další kriminalisty nebo psovody. Následuje takzvané ohledání místa činu. „Zjišťují otisky bot, pneumatik, prstů, stopy po páčení, rozlamování zámků. Důkazy pak policisté posílají k dalšímu zkoumání. Pak vytvářejí různé verze a vyslýchají svědky nebo podezřelé,“ říká Ingrišová. „Dá se říct, že to samé dělala na místě činu i četnická pátračka. Samozřejmě je to dnes modernější, ale třeba štěteček na otisky prstů funguje i po letech,“ srovnává Ladislav Beran. Každá četnická pátračka si vedla seznam zločinců s fotografiemi. Otisky ale putovaly na Poznávací úřad při policejním ředitelství v Praze. Také v dnešní době technik kriminálky posílá otisky do Prahy. Na takzvaný Afis, kde je centrální evidence otisků. Doba zjištění shody ale kdysi trvala mnohem déle.
V třicátých letech četníci řešili úspěšně také vraždy. Třeba kolovrátkáře z Protivína. „Vycházel vždycky na jaře do světa a vracel se do Protivína na zimu. Jednou se nevrátil. Starosta oznámil jeho zmizení četnické pátračce. Ta později zjistila, že ho ve Žďáru zabili a spálili v peci. Pro dvě stě korun,“ vypráví Beran.
Stejně jako dnes se kriminálníci snažili znesnadnit jejich pátrání. V době, kdy neexistovaly mobilní telefony, se třeba domlouvali pomocí tajného písma, cinků. Značky, které ukázaly komplicovi směr, taktiku při krádeži a další věci, si kreslili například na zdi domů. Mřížka znamenala hrozící vězení, křížek zas nutnost pracovat rychle.