„Koňák“ Josef Iš zapřáhne cokoliv | E15.cz

„Koňák“ Josef Iš zapřáhne cokoliv

Simona Navrátilová

Stáje chovatele koní Josefa Iše stojí na kopci za Terezínem u Čejče. Jeho Hubertovy jízdy i další akce si oblíbili nejen „koňáci“.

Staré rčení říká, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Terezínský chovatel koní Josef Iš se z něj poprvé podíval už jako dítě a dodnes si ten pocit dopřává každý den. Vztah ke koním získal díky rodičům, kteří měli hospodářství se spoustou zvířat.

„Jako malý kluk jsem mezi koňmi trávil spoustu času. Snažil jsem se vždycky přisednout k některému z kočích na vůz, abych se mohl svézt. Již od útlého věku mi doma vštěpovali vztah ke všemu živému, a také povinnost se o zvířata starat,“ vzpomíná Iš.

Lásku ke zvířatům zdědil po svém otci, který miloval vše živé. „Byl velkým odborníkem na skot, ale měl také velice rád koně jako každý správný sedlák. On byl mým prvním učitelem, od kterého jsem získával svoje první poznatky, vědomosti a zkušenosti,“ říká Iš.

Ani na střední škole se zvířatům a přírodě nevzdálil. Studoval totiž obor chovatel – pěstitel na Střední zemědělské technické škole v Kyjově. Potkal tam také dalšího důležitého člověka pro svůj život – zootechnika z Milotic Františka Něnička. „Od něho jsem přebral spoustu chovatelských zkušeností,“ oceňuje Iš.

Po maturitě nastoupil jako zootechnik ve Bzenci. Protože měl ke koním vztah a zajímal se o ně, dostal v družstvu na starosti celý chov koní. „Začali jsme se zaměřovat na odchov hříbat, na zkvalitňování a zlepšování chovných klisen a všeho, co s tím souviselo. Chov se začal dařit, měli jsme výborné výsledky a naši koně se pomalu dostávali do povědomí chovatelské veřejnosti v celé republice,“ chlubí se Iš.
V roce 1992 celé stádo koní od družstva koupil a začal s jeho chovem, I přesto, že neměl k dispozici vlastní chovatelské prostory a musel platit nemalý nájem. Pár let nato se dostal do problémů. Uvěřil lidem, kteří mu slibovali spolupráci, a nakonec mu v roce 1999 zbyly jen dluhy.

Krize mu pomohla

„Naštěstí mi pomohli dobří přátelé ze zahraničí, kteří mi nabídli práci u nich s jejich koňmi a pomohli mi překlenout těžké období. Říká se, že co člověka nezabije, to ho posílí. Přežil jsem tak nejhorší období svého života, získal spoustu zkušeností, poznal další lidi a zdokonalil jsem se v němčině. Toto všechno mi v další práci moc pomohlo,“ vzpomíná Iš.

O čtyři roky později zahájil provoz výcvikové stáje Uhřice, která cvičila kočárové koně. Do stáje přivezli první koně z Holandska, Rakouska, Německa, Slovenska, Maďarska a nakonec i koně českých majitelů. „Zájem o výcvik koní začal narůstat. Koně připravovaní v naší stáji se začali stále více prezentovat na různých akcích jak u nás, tak i v zahraničí,“ vypráví Iš. Kapacity stájí a ostatní prostor v Uhřicích přestaly stačit, a tak Iš se spolupracovníky loni stáje přesunul na Terezínský dvůr, který leží na kopci za Terezínem u Čejče. „Stáje jsou větší, je tu kompletní zázemí a máme k dispozici asi dvacet hektarů ohrazených pastvin. Místo je to pro koňařinu jako stvořené,“ míní Iš.

Do Terezína za ním jezdí spousta kamarádů koňáků, mezi nimi také Jiří Fridrich z Rohatce. „Seznámili jsme se, když na Rudníku choval Kladrubáky. Josefa si vážím jako koňáka i jako člověka pro jeho přístup ke koním a zásadovost. Nadchly mě tradiční podzimní Hubertovy jízdy, které jsou vždycky ve velkém stylu. Zajímavé je, jak Josef ovládá koně svým hlasem a pískáním,“ říká Fridrich.

Protože se Iš specializuje na výcvik kočárových koní, chová hlavně plemena, která tomu nejlépe vyhovují - například Lipicány, Fríské koně nebo Starokladrubské koně, původní a jediné české plemeno kočárových koní.

Říká se o něm, že patří mezi vozataje, kteří zapřáhnou všechno a do všeho. „Už se mi toho podařilo zapřáhnout dost. Zapřahal jsem spřežení od jednoho až po deset koní. To desetispřeží mělo třeba 158 metrů opratí,“ vypráví Iš.

Asi nejzajímavější spřežení, které Iš se svými kolegy zapřahá, je takzvaný qadrom. „Děláme to jako jediní v republice a jako jediní z mála na světě. Jsou to čtyři koně zapřažení za sebou. To spřežení je velmi těžko voditelné a vyžaduje perfektně připravené koně i velkou zručnost vozataje. Dalším velmi náročným spřežením je takzvaná qadriga. Jsou to také čtyři koně, ovšem vedle sebe,“ vysvětluje Iš.

Autor: Simona Navrátilová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!