Konec snu. Vzor socialistického bydlení Koldům je na prodej

Litvínov / Říkalo se mu město v jednom domě. Kolektivní dům fascinoval architekty i lidi. Jeho obyvatelé se v něm měli cítit jako v hotelu. Architekti Václav Hilský a Evžen Linhart jej navrhli tak, aby lidé v něm neměli moc povinností a po práci se společně bavili s celou rodinou a sousedy. Dnes se v něm nájemníci neznají. A už vůbec spolu netráví volný čas.

Technické vymoženosti

V Koldomu je tři sta padesát dva bytů. „Průměrný věk lidí, když se sem stěhovali, byl mezi pětadvaceti a třiceti roky. Kdo měl děti, dostal větší byt. A všichni pracovali v chemičce. Tehdy to byly Stalinovy závody,“ vzpomíná Bohumil Drexler. S rodiči se do Koldomu nastěhovali s prvními nájemníky v roce 1952.

V šikmých křídlech jsou etážové třípokojové byty. Ve spodním patře je obývák s kuchyňkou, v horním patře dvě ložnice s koupelnou. V kolmých křídlech jsou dvoupokojové byty. Nechybí ani malé garsonky. „Topení bylo v podlaze. Vedle dveří je okýnko do chodby. Podle plánu lidé měli napsat, co chtějí koupit a druhý den našli v okénku nákup. To ale fungovalo jen chviličku,“ vypočítává Drexler. Odpadky lidé házeli do šachty vedle výtahů na chodbě. „Ty se pak spalovaly. Jenže, jak to bylo špatně udělané, kouř se někdy vyvalil až na chodbu,“ vzpomíná muž.

Dnes perou Novákovi

Protože byty jsou navržené tak, aby v něm lidé dělali co nejmíň prací, byly v suterénu prádelny, mandl i sušárna. „Tehdy neměl nikdo pračku. Měli jsme sešit, kam se vždy zapsalo, kdo chce v jaký den prát. Měli jsme obrovské bubnové parní pračky. V sušárně bylo přes padesát stupňů. Prádlo bylo za chvíli suché a hned jsme ho vymandlovali,“ dodává Drexler.

Ve většině bytů podle něj nebyly ani ledničky. „Měli je ve sklepě. Nejhorší bylo, když se nějaká rozbila a člověk si toho nevšiml. Protože tam lidé dávali věci, které nejedli každý den. A ty pak hnily nebo plesnivěly,“ uvedl muž.

Podle návrhu kolektivního domu lidé přišli z práce a šli na jídlo do společné jídelny. Pak se bavili v klubech. „Dnes vařím pro důchodce obědy za padesát korun. Jinak přijdou nájemníci z Koldomu výjimečně a každý si vaří sám v bytě,“ podotýká Drexler, který provozuje na Koldomu hotel a restauraci.

Krásné bydlení má háček

Koldům už svým názvem odkazuje na dobu socialismu. Není ale ostudou města. Naopak. Jeho poloha i architektura z něj dělají místo, kterým se Litvínov může chlubit. „Je blízko centra, přitom na okraji a hned u lesa. I podnebí pod nízkým pohořím je pěkné,“ pochvaluje si Drexler.

Ani další lidé nechodí pro slova obdivu daleko. „Měla jsem nádherný prosluněný byt. Při rekonstrukci dostal dům dřevěná eurookna a novou fasádu,“ vyjmenovává bývalá nájemnice Hanka Nová. Památník neotřelé myšlenky však chátrá. A tak ho litvínovská radnice nabídla lidem, na další milionové opravy nemá peníze. Dlouhodobým problémem je špatná kanalizace a rozvody. „Každou chvíli mi vytekl v dřezu odpad. Černá, mastná špína, která šla jen těžko umýt. Rozvody jsou společné, takže sousedce to vyteklo vždy v koupelně. Jednou až do ložnice,“ popsala slabinu Koldomu žena. Poslední kapkou, kterou přetekl pomyslný pohár, byly věčně zaneřáděné výtahy. To mladou matku s kočárkem dohnalo k tomu, že si našla bydlení jinde. „Jsou plné odpadků a stále nejezdily,“ vypráví Nová.

Radnice počká do října, jak se nájemníci k prodeji bytů postaví. „Pokud nebudou chtít byt koupit všichni, neprodáme ani jeden,“ slibuje starosta Litvínova Daniel Volák. Lidé se totiž bojí, že dům koupí realitky a stane se z něj problémové místo. Jako je Janov.

Na první pohled nízká cena, podle velikosti bytu od patnácti do čtyřiceti tisíc korun, hodně lidí láká. „Musí se opravit kanalizace. Říká se, že vyjde na sto padesát milionů korun. Když to rozpočítáme na všechny byty, vychází oprava na tři sta tisíc. Vezmeme si úvěr a po nás ho budou splácet ještě tři generace. To radši budu platit nájem, i když přijde deregulace,“ přemýšlí Jan Foukal, který bydlí v západním křídle.

Báseň Václava Jeneše, obyvatele Koldomu

Historická. Kdys praotec v dumách seděl, s Řípu dolů, do Čech hleděl, dal si loka malinovky a děl: „Vidím Stalinovky. Od nich cesta do Lomu vede kolem Koldomu.“ V tom si náhle uvědomil, že tohle byl hrozný omyl, že musí i v Řípu stínu střežit státní disciplinu. Pokáral se: „Čechu, Čechu, raděj si odpočiň v mechu! Tenhle resort přísluší přece kněžně Libuši.“ Výstavba. Celé léto plánovali, v zimě se do toho dali, postavili lešení. Bylo z toho zděšení. Vždyť prý se to špatně staví. Vůbec se to nedostaví. Na písku prý se to staví. Tak a podobně se baví. Jezdci slova hned jsou v sedle. Vždyť ten Koldům staví vedle. Vždyť se při nárazu větru pohne o půl milimetru. Přesto se to postavilo, ještě trochu křiku bylo, pak kdosi uvážil trochu. Zabroukl si: “Hochu, hochu, když by se to celkem vzalo, bydlet by se v tom snad dalo.“ Osídlování. V Koldomu se začlo bydlet. Jedni měli špatný výhled, druzí příliš příkré schody, třetí malý přítok vody, čtvrtí chtí koupelnu dole, pátí chtí jezdit na kole, šestí v domě garáž chtěli, sedmí zase zimu měli, osmí by se rádi hned prali, devátým je byt moc malý, každý s čímsi vyrukuje. Všechno se to zapisuje, na papír či do bločku. Obojí je pro kočku. Bydlilo se, jedlo, spalo, na výtah se nadávalo, aby se to nepletlo, někdy také na světlo. Když se potmě se schodů šlo do strouhy pro vodu, i největší optimista začal vychvalovat místa odkud se sem přistěhoval. To se Koldům do tmy schoval, odvrátil se od neštěstí a setřel si slzu pěstí. Lidospráva. Prý Pán Bůh, když tvořil svět řekl: „Buď!“ A bylo hned. V Koldomu dí žena mladá: „Ať je zde domovní rada!“ Byla z toho instituce, která s lidem ruku v ruce, pokud ji stačila síla, každý nešvar odstranila. Totiž: závady a škody, vypínání proudu, vody, hlaholivé nájemníky, ledničkové příživníky, řvaní pod okny po bále, pračky, hádky a tak dále. Protože se časy mění, upadla již v zapomění a v Koldomu osud lidský řídí výbor uličnický. Tělovýchova a sport. V Koldomu se sportovalo, cvičilo se, lecsos hrálo, což je krásné zajisté. Dnes již jenom šachisté přeskakují, dosud svěže, střelce, dámy, koně, věže. Podle mnohých co šach hrají lze souditi, ač to tají, že hra má vliv, a ne malý na hráčovy břišní svaly. Kultůra. Tak začala estráda. Žádná velká paráda. Pěkně v tichu, míru, klidu, dělá se umění lidu. K umění musíš mít lásku. To vědí ti od maňásků. Moc práce se s nimi dali. No – a pak jim vynadali. Budoucnost. Někdo rád, někdo snad plačky, všichni však své podvlékačky, které často Koldům zdobí odstraníme beze zloby. Po úpravě kolem domu se všichni vyhneme tomu, aby nám drásaly nervy ty plechovky od konservy, které s papíry a zbytky vyhazuje mezi kytky. Naše děti. - Co mám líčit? Když jim umožníme cvičit, přestanou řvát, okna mlátit. Pár slov za to můžem ztratit. V předvečerních hodinách vyluxujem všechen prach, aby velcí i děti mohli televiděti. Veškostny, faulence, bidla, kolovrátky, motovidla, mlátičky, brány, kosiště, odstraníme ze skladiště. Nebudem již nikdy lát, ani zkrytě sakrovat, když nás patrák požádá: „Kruci, zas už brigáda.“ Jednou máknem na brigádě, jindy helfnem při estrádě a po třetí? - kýho výra, vždyť tu máme pionýra a sta jiných možností. Já jsem dobrák od kosti, ale teď se mi chce řvát: „Nenechte zas všechno spát.“