Kosmounaut? Ne, hasič. Jsem Bucifal
Rodinnou tradici načal dobrovolný hasič Václav Bucifal, na jehož počest se v Sušici pořádá memoriál v požárním sportu. Floriánovu cechu se upsal jeho syn Bohumír, který vychoval dva profesionální hasiče. A i díky nim se hasičská rodina Bucifalů dál rozrůstá. „To bude zase zákusků,“ vzdychají Bucifalové. „To je tisková daň,“ vysvětlují sympaťáci, kteří jsou na svou práci náležitě a právem pyšní. Přesto jsou velmi skromní. „Nejsme ničím výjimeční,“ brání se povídání. Ale pak se rozpovídají a sypou z rukávu jeden zážitek za Kosmounaut? Ne, hasič. Jsem Bucifal Profesionální hasiči. Pokračovatelé rodinné hasičské tradice Bucifalů. Zleva na snímku stojí Bohumír Bucifal mladší, manželka Bohumíra Bucifala staršího (druhý zprava) Jiřina Bucifalová Mašková, Aleš Bucifal, vedle něj je jeho dcera Jana a jeho manželka Jana je zcela vpravo. Foto 7/ Jan Ráček druhým. Jsou různé. Ale jedno mají společné. Vypravěče. Z nich doslova čiší obrovská láska k profesi. Z chemika hasič Bohumír Bucifal starší jako malý kluk snil o tom, že bude opravovat auta nebo televize. „Ale musel jsem se vyučit chemikem- palivářem. Pak jsem šel na chemickou průmyslovku. Po vojně jsem zakotvil u hasičů v Klatovech,“ vzpomíná pětašedesátiletý Bohumír Bucifal.
A svatému Floriánovi, patronovi hasičů, sloužil dlouhých osmatřicet let. „Dva měsíce jsem si osahával mokrou hasičinu. Na výjezdovce. Pak se ze mě stal inspektor požární ochrany. Vyšetřoval jsem, proč hořelo,“ připomíná Bucifal. „Byla to mravenčí práce, ale zajímavá. Bohumír Bucifal pak šéfoval klatovským profesionálním hasičům. Hasičina se mladému chemikovi ze Sušice Bohumíru Bucifalovi dostala brzy pod kůži. „Lapila mě. Práce se mi stala obrovským koníčkem. A byla to velká škola života. Jsem za ní moc rád,“ tvrdí profesionální hasič ve výslužbě. „Hasičina se ale hodně změnila. Dřív jsme jezdili hlavně k ohni. Technické zásahy byly výjimkou. Dnes je to naopak. Kluci jezdí k dopravním nehodám, pomáhají skoro při všem. Práce všeho druhu. Ale jedno zůstalo. Je to stále poslání a pozná se hned, kdo tuhle profesi dělá srdíčkem,“ tvrdí. Bohumír Bucifal díky profesi poznal i svou manželku Jiřinu, bývalou personalistku oddělení klatovské stanice. Dřívější režim mu nedovolil dál studovat, ale přání si aktivní dědeček čtyř vnuček splnil, když nedávno ukončil univerzitu třetího věku. „A jako klasický důchodce nemám vůbec čas,“ směje se otec dvou synů, na které je moc pyšný. Doma mají čtyři hasičky „Děda hasič, táta hasič.
Já měl proto jasno,“ říká staší syn Bohumíra Bucifala Aleš. Ten vystudoval požární ochranu na Vysoké škole báňské, pak nastoupil do klatovské stanice Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje. A od loňska je pověřený jejím řízením. „Už jsem kravaťák. Ale do té doby jsem dělal mokrou hasičinu. Od roku 1994 jsem byl velitel čety,“ připomíná čtyřicetiletý profík. A jako tatínka, i jeho svedla hasičina dohromady s jeho manželkou. „Studovali jsme spolu vysokou,“ připomíná Aleš Bucifal. „Jsem od fochu, tak vím, co tahle profese obnáší. A možná právě proto se o manžela i víc bojím,“ říká osmatřicetiletá manželka Jana. Aleš a Jana Bucifalovi mají dvě dcery. Hasičina učarovala jen té osmnáctileté, která se věnuje hlavně mládeži. Jedenáctiletá dcera hraje hokej.
To jeho mladší bratr Bohumír má doma dvě malé hasičky. Jedné jsou teprve čtyři roky, druhé o tři víc, ale už se nějaký ten pátek okolo hadic motají. „Ale zase nemám manželku hasičku,“ směje se třiatřicetiletý strojník a zástupce velitele sušické stanice. „Já chtěl být jako každý prcek kosmonautem. Ale postupem času jsem si to ujasnil,“ usmívá se hasič. „Je to srdeční záležitost,“ zvážní Bohumír Bucifal mladší. Ten přiznává, že za patnáct let služby zažil už hodně horké chvilky, ale nikdy by neměnil. „Tou největší odměnou je, když zachráníme lidský život,“ připomíná. „Ale potěší nás moc i upřímná radost babičky, které třeba o půlnoci sundáme kočku ze stromu,“ tvrdí.
