Už téměř třicet let „Redhoti“ šlapou funk-rockovou stopu, která je nezaměnitelná. Navíc s arzenálem basa-bicí zpěv kytara dokážou vykouzlit spoustu syrové energie. RHCP jsou prostě stará dobrá živá kapela. Žádné samply či playbacky, jen dřevní rockový zvuk. Setkání dvou dnešních padesátníků Fley (basa) a Kiedise (zpěv) na kalifornské Fairfax High School evidentně patří k jednomu z iniciačních bodů světové hudební historie.
Největší otazník bude večer v Edenu zavěšený nad kytaristou. John Frusciante se zásadní měrou podílel na většině hitů kapely. Žezlo ovšem předloni převzal jeho kytarový technik Josh Klinghoffer, opatrně zdobící už poslední desku I’m With You. Dokáže klon nahradit svého gurua? Často „přiznává“ do posledního tónu, snaží se i o charakteristické kvílivé vokály, působí nadšeně. Když jeho předchůdce před lety ve Vysočanech sólově vystřelil For Emily od Simona a Garfunkela, leckdo na ploše se jednoduše rozbrečel. Jenže to šlo o uhrančivou poctu, nikoli kopii.
Očekávané pódiové čertoviny
Naštěstí byla u RHCP šestistrunná kytara paradoxně vždy až „ta druhá“. Tahounem je jeden z nejosobitějších baskytaristů planety Flea (proplétaní basové linky se související kytarovou je podstatou zvuku RHCP) a jeho osobní motor Chad Smith za bicími. A poletující miláček u mikrofonu? Když skupina v roce 1999 s albem Californication hnula kormidlem do písničkových vod, Anthony Kiedis, z podstaty spíš rapper a showman než zpěvák, se musel naučit intonovat a naživo dodnes není úplně stoprocentní. Táhlý vokál a pódiové čertoviny Anthonyho, to je ovšem to, co chce většina vidět a slyšet.
Škoda že kapela nenašla dost chuti či odvahy využít odchodu Johna Fruscianteho ke koncertnímu oživení pozoruhodného alba One Hot Minute, kde John v polovině devadesátých let chyběl. Ani do své hlubší historie se kvartet nevrátí, páteř setlistů tvoří stejně jako minule klíčové desky Blood Sugar Sex Magik – Californication – By The Way, většinou čtyři novinky a dvě divoké cover verze návdavkem. RHCP jsou živí a živelní, v každém městě hrají trochu něco jiného. Přesto jsou v podstatě stále stejní. Na rozdíl třeba od Rolling Stones ale jejich „bigbít“ pořád působí nepompézně.
Autor je spolupracovníkem redakce
