O tom, že Zlatého ledňáčka pro nejlepší český a slovenský hraný film na nedávno skončeném festivalu Finále Plzeň získala Čára Petera Bebjaka, rozhodli také polský filmař a držitel Stříbrného medvěda z Berlinale za scénář filmu Spojené státy lásky Tomasz Wasilewski a britský filmový novinář Neil Young. Co si tito dva členové mezinárodní hlavní poroty myslí o současném českém filmu poté, co za jeden týden zhlédli dvanáct domácích snímků?
Kdy jste začal sledovat český film?
Neil Young: Myslím, že první český režisér, kterého jsem znal, byl Švankmajer. Jeho filmy totiž v 80. letech často vysílala britská televize Channel 4. Také jsem viděl filmy Miloše Formana a Jiřího Menzela, před pár lety jsem si v Karlových Varech doplnil klasiky jako Ucho. Poslední dobou české a slovenské snímky sleduji na festivalech.
Československá nová vlna je tedy pořád v zahraničí nejznámějším obdobím naší kinematografie.
Young: Na novou vlnu se dívali i ti, kteří se o film jinak moc nezajímají. V době Pražského jara všichni věděli, co se u vás děje, a filmy se k tomu vztahovaly, překračovaly hranice kultury. V centru pozornosti se pak Československo i jeho filmy ocitlo opět v 90. letech díky Havlovi a Sametové revoluci. Lidi v Británii si holt existenci Česka uvědomí jednou za dvacet let.
Co vám o českém filmu řeklo letošní Finále?
Tomasz Wasilewski: Potvrdil jsem si tu, že české filmy mají specifický, dobře rozpoznatelný jazyk. Důležitý v něm je smysl pro humor a způsob přístupu k postavám a tématu. K tomu mě překvapilo, že letošní soutěžní výběr ukázal i nový styl filmování. Víc univerzální a autorský. A to i v dokumentech. Hodně tvůrců zajímavě portrétuje lidi a myslí na diváka, nejen na toho českého.
V soutěži se potkaly debuty i novinky zavedených tvůrců. Vnímáte mezi různými generacemi filmařů velký rozdíl?
Young: Já na to tak nemyslím. Velcí režiséři všude vrhají stín a také si nárokují velkou část peněz z fondů. Mladí musí vždycky najít sami sebe. Za doby Formana a Menzela patřila československá kinematografie k těm nejvýznamnějším, dneska už to neplatí, to může vyvolat určitou krizi identity.
Wasilewski: Ale obvykle nastoupí nová generace s novým způsobem vyjadřování. A finanční podpora není to nejdůležitější, podívejte se na rumunskou novou vlnu.
V jakých filmech zmíněný nový způsob vidíte?
Wasilewski: Třeba ve snímku Out. Považuju ho za autorský film, což je pro mě nejdůležitější. I když má takové dílo chyby, prožiju si ho víc, než bezchybný snímek, kde necítím osobu tvůrce. Řekl bych, že víc takových děl je jen otázkou času. Mladá generace polských filmařů, kam patřím, nechce přebírat vládu od předchozího pokolení, jen máme jiný hlas a věci říkáme jinak. Možná něco podobného začíná i tady. Český jazyk je silný a unikátní, a tím i úžasný, přestože někdy může být těžké do něj proniknout.
Young: V českém filmovém jazyce se podle mě dost odráží český smysl pro humor. Suchý absurdní humor často doprovází i vyprávění o temných tématech. I filmy Olma Omerzua, který je sice Slovinec, ale vystudoval FAMU a žije V Praze, mají ostří temného humoru. Jeho nový film Všechno bude zní velmi slibně a mohl by ho posunout na další úroveň.
Humor je tedy jeden ze znaků českého filmu?
Young: Filmy jedné země je vždy těžké nějak definovat. Ale humor podle mě najdete v celé české kultuře. Což se mi jako Britovi líbí.
Wasilewski: Humor ostatně stojí v základu i britského filmu. Akorát britský humor je spíš smích přes slzy. Český je trochu jiný, jde o zvláštní porozumění humoru, které by se mělo v českých filmech zachovat. Žádná jiná země takhle příběhy nevypráví.
Co se vám na českém filmu naopak nelíbí?
Young: Zůstaňme pozitivní.
Wasilewski: Ano, do kritiky se pouštět nebudeme. Proč? Bavme se o tom dobrém.
Ale český film na rozdíl od toho polského a britského není skoro vidět na velkých festivalech.
Wasilewski: To se může do dvou let změnit, nikdy nevíte.
Young: Kolik má Česko obyvatel? 10 milionů. Nizozemsko má 16 milionů a kolik nizozemských filmů ročně vidíte? Česko je součástí Evropy, kde žijí miliony lidí v 27 zemích a každá země nemůže být v kurzu jako v poslední době Rumunsko nebo Řecko. Malé státy nebudou na festivalech vždy reprezentované tak, jak by měly. Ale díky mezinárodním koprodukcím můžete být slyšet jako součást sboru. Nyní tu není žádný silný sólový hlas, jenže to je do určité míry i otázka náhody. Čeští filmaři nejsou špatní, Evropský film ovšem nefunguje jako meritokracie. Pro mě jako Brita je osvěžující vidět někoho, kdo věří ve svou evropskou identitu, a doufám, že vzestup pana Babiše a českého populismu na tom nic nezmění. Definovat filmy podle národů je výhodné z komerčního hlediska, ale už ne tolik z uměleckého. I Finále ukázalo, že za dobrými českými filmy může stát Slovák nebo Maďar.
