Hlavní teze Dějin filmové hudby od Mervyna Cookeho, jež vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Casablanca, je jednoduchá: filmová hudba není jen doprovodem či méně důležitou složkou filmového umění, ale pro výsledný estetický prožitek z filmu je stejně významná jako obraz.
Cooke hned v úvodu připomíná, že kvůli podceněnému statusu filmové hudby jí nikdy nebylo věnováno tolik akademického úsilí a publikací, jichž by si zasloužila. I proto je jeho dílo především historiografické, řazené chronologicky a často připomíná učební text či „Úvod do studia filmové hudby“.
Hollywod především
Přesto lze s Cookem souhlasit, že tato oblast je i v českém prostředí podceněna. Nejčastěji jde o diplomové práce či sborníky, starší díla se zaměřují spíše na muzikologický aspekt problematiky, populární knihy se zase jednostranně soustředí na konkrétní autory. Proto má kniha věnující se stoletým dějinám filmové hudby své opodstatnění.
Jednotlivé kapitoly kopírují především vývoj hollywoodské produkce od němého filmu přes zlatý věk studiového systému po jeho krizi, Nový Hollywood a dnešek. Jako bonus je přidáno několik částí věnovaných jiným světovým kinematografiím (především britské, francouzské, japonské a indické) a tematické kapitoly zabývající se užitím populární hudby a klasiky.
Nezasvěcený čtenář se dozvídá velkou spoustu informací, spolu s Cookem sleduje zápasy slavných tvůrců filmových melodií se studii, zjistí mnoho o vývoji technologie i ideologickém přístupu k filmové hudbě. Působivé jsou muzikologické prvky, díky nimž se čtenář dozví, jak moc (a proč) důležití pro tradiční filmovou hudbu byli Wagner a Richard Strauss, pro avantgardu zase Stravinskij.
Angloamerický styl psaní
Kniha je napsána typickým angloamerickým stylem, v němž se fakta mísí s dobovými citáty i často mytologickými průpovídkami, Cooke často využívá i vlastních kratších recenzí konkrétních děl. Typické české akademičtině se vyhýbá také častým užitím hodnoticích soudů, jež často prozrazují jeho zanícení pro dané téma.
Díky novému přístupu k filmové hudbě a velké spoustě informací lze Dějiny filmové hudby jistě doporučit jako výchozí studijní materiál atraktivní problematiky, byť překlad by zasloužil trochu uhladit a překontrolovat. Zasvěcený čtenář ocení detaily jako připomenutí role Johna Ottmana, který v devadesátých letech působil u několika filmů jako skladatel a střihač zároveň. Naopak hrubou chybou je domněnka, že rapper Snoop Dogg a producent Dr. Dre jsou tatáž osoba.
Ani zmínka o Liškovi
Knihu je pak navíc třeba doplnit o další materiály, už kvůli seznámení se s českým titánem Zdeňkem Liškou, jehož avantgardnímu přístupu k filmové hudbě (třeba v Údolí včel) se v Cookeově knize nedostalo ani kratičké zmínky. Liška však je detailně popsán například v knize Česká filmová hudba autorské dvojice Antonín Matzner a Jiří Pilka.
