Případ Andrého Bamberského se táhl víc než třicet let. V jaké jeho fázi jste se rozhodl podle něj natočit film?
O tom případu jsem se dozvěděl v momentě únosu doktora Krombacha, tato událost případ ve Francii představila veřejnosti, do té doby probíhal stranou pozornosti. Hned jsem na to ale nezareagoval. Za delší dobu jsem padl na knihu o případu. Nechtěl jsem ji nejdřív ani číst, bál jsem se, že se mi bude líbit a budu ji chtít zfilmovat. Jeden podobný film jsem totiž už natočil, Obviněný. Ke knize jsem se proto vrátil až poté, co jsem zrežíroval Aféru Clearstream. A jak jsem si myslel, zaujala mě a hned jsem měl chuť ji zfilmovat.
Čím přesně vás zaujala?
Především tím příběhem tragického otcovství. Motiv rodiny se objevuje ve všech mých filmech, i když jinak pojednávají třeba o financích. Člověk ale asi nedokáže dopředu analyzovat, co ho na čem oslovuje, prostě následuje svůj instinkt. Teprve když film natočím, můžu zjistit, co mě k tomu vedlo. Prostředí soudů mě zas tak nezajímalo. Zato láska k dceři a její neustálé dokazování během třiceti let mě fascinovalo.
Ovšem i poukázání na zadrhlost soudního systému a obstrukcí z německé strany je dost zajímavé. Natočil byste někdy film o ještě probíhajícím sporu, a tak se do něj zapojil?
Když dojde k politickému zablokování případu, advokáti někdy využívají jako zbraň novináře. Dělají to i soudci, aspoň ve Francii. Ale u filmu mám pocit, že je spíš svědectvím a potřebuje větší odstup a neutralitu. Pro mě film není bojová zbraň, která by mohla naklonit veřejné mínění.
Film vznikl v německé koprodukci, je tam případ ještě citlivý? Krombach se odvolal k Evropskému soudu pro lidská práva a jeho odvolání se ještě řeší.
Nedokážu říct, jak na film reagovali Němci, německy neumím, takže jsem tamní recenze nečetl. Nevím, jak je tam snímek přijímaný. Vím, že jsme měli určité problémy najít německého distributora, právě proto, že jim to téma připadalo citlivé. Němci v tom filmu nevystupují moc pozitivně. Ovšem francouzský justiční systém taky ne. A i v Německu někteří podporovali Bamberského, což je ve filmu vidět.
Předpokládám, že Sebastian Koch s rolí doktora Krombacha problém neměl?
Ne, on o ni dokonce sám požádal. Přistoupil k ní jako herec a dobře ztvárnil její nejednoznačnost, docela dlouho nevíme, jestli je Krombach vinný nebo je Bamberski blázen.
Měl Krombach nějaké významné konexe, že se mu tak dlouho dařilo unikat soudům?
Nevím, jestli měl konexe, ale byl to hezký člověk, lékař s dobrým postavení v komunitě. V Lindau si na něj místní ještě po třiceti letech pamatovali. Ale řekl bych, že německá justice prostě něco zanedbala a pak trvala na svém a chtěla to smést ze stolu. Ani sám Bamberski neví, proč ho odmítali vydat. Nicméně spolupráce mezi Německem a Francií v oblasti justice je dost obtížná. Pro Němce bylo hlavní, že šlo o německého občana a bránili ho, navzdory všem smlouvám o vydávání osob.
Cítíte při natáčení filmů o skutečných událostech a lidech větší tlak?
Ano, nicméně jde o film, na který přijdou platící diváci, takže jim musíme poskytnout i určitou zábavu. Zodpovědnost ovšem určitě máte. Natočil jsem tři filmy o konkrétních případech a váš snímek se pak stává symbolem pro tu kterou věc. Je tedy důležité se nezpronevěřit pravdě. Já se vždy snažím zaujímat neutrální postavení. Samozřejmě mám určité sympatie, stoprocentní objektivita neexistuje. Ale snažím se, aby byl ve filmu zastoupen názor obou stran. Nemůžu vyprávět, co mě napadne. Všechny ty tři filmy měly docela delikátní obsah, ale nikdo mě za ně k soudu nehnal.
Takže ve snímku Spravedlnost pro mou dceru vidíme víceméně přesně to, co se stalo? Spousta diváků bere i fikci v podstatě jako dokument.
Dokonce i já když jdu do kina a film vychází ze skutečné události, mám pocit, že to tak bylo. Proto jsem mluvil o zodpovědnosti. Ve filmu je vždy část fikce. I my jsme něco přidali. Vymysleli jsme si třeba rozchod Bamberského s jeho novou přítelkyní. Ve skutečnosti se nerozešli, ona nám však říkala, že toho někdy má už plné zuby. Ale právní hledisko zůstalo přesné.
Film začíná zatčením Bamberského, čímž slibuje drama o posedlosti a nebezpečí spravedlnosti ve vlastních rukou. Což nakonec není úplně pravda. Proč jste začal právě takhle?
Ta úvodní scéna původně ve scénáři nebyla, dodali jsme ji až ve fázi střihu. Vlastně všechny mé tři filmy o skutečných událostech začínají stejně, scénou, z níž se pak vracíme do minulosti. Ale nedělám, to úmyslně. Prostě potřebuju na úvod něco intenzivního, abych diváka vtáhnul do děje. Protože celý příběh se pak táhne třicet let.
Autorka je spolupracovnicí redakce
