Úryvek z knihy Když nebyl čas na hraní – literárně zpracovaného vyprávění Michaela Kocába
Velkou akcí byl summit NATO v roce 2002. Václavu Havlovi jako prezidentovi hostitelské země to přineslo hodně nervozity. Pomáhal jsem mu s celkovou organizací slavnostního večera a Bořek Šípek měl na starosti výtvarnou stránku. Vrcholem akce byla večeře ve Vladislavském sále, který Bořek velkolepě vyzdobil. Hrála se symfonická hudba složená ze všech národních hudeb zúčastněných zemí. Kus Ódy na radost, část Marseillaisy, Smetana… Byla to taková slavnostní melanž se zpívanými party. Zpívali jsme čtyři: jedna operní pěvkyně, na jejíž jméno už si ostudně nevzpomenu, Dan Hůlka, Kamil Střihavka a já. A během příprav téhle naprosto vrcholné společenské události se přihodilo něco pozoruhodného: Kamil Střihavka si postavil hlavu.
Náš zpěv měl totiž doprovázet podávání dezertu a Kamil Střihavka vzdorně pohodil svou oslnivou hřívou a zajímavé spojení hrdosti a naivity ho přimělo říci, že k žádnému cinkání dezertních vidliček zpívat nebude… Václav Havel byl v tu chvíli, lidově řečeno, „na prášky“, jenže se v něm zase jiný rys jeho povahy tloukl s pochopením pro Střihavkův pocit, pro pocit umělce. A toto smíšené uvažovaní přimělo vystresovaného prezidenta, že se se zpěvákovým ultimátem svěřil Georgi W. Bushovi a také Jacquesi Chiracovi, namísto toho, aby Střihavku umravnil vší silou svého majestátu. Dezert byl samozřejmě součástí protokolární večeře a jeho smyslem určitě nebylo jen to, aby si kompletní světová mocenská špička dopřála „sladkou tečku do zadečku“.
Prezidenti tedy, jeden po druhém, zpravili Václava Havla o tom, že večeři budou považovat za ukončenou hned po hlavním chodu, neboť dezert bez hudebního podkresu s jasným poselstvím postrádá symbolický význam, a ke všemu — bude-li u stolu chybět prezident francouzský, nemohu k němu přece zasednout já, prezident americký a tak dále…
Samozřejmě se nedalo poznat, jestli má na rozčarování státních hlav větší vliv to, že musejí oželet pokračování slavnostní symboliky, nebo přece jen to, že nebude dortík.
Situace se každopádně změnila v lehce prekérní. Avšak Václav Havel ji zvládl: ovšem místo toho, aby konečně zmasíroval Kamila Střihavku, nějakým zázračným působením své osobnosti přiměl prezidenty světa, aby naopak oni pochopili zpěvákovo stanovisko. Všichni tedy Havlovi nakonec přislíbili, že se v průběhu vystoupení dezertu ani nedotknou, aby se zároveň nedotkli umělce. Jemné dohody bylo možná dosaženo snáze i díky slibu, že si dezert budou moci sníst potom. Ale to je jen má spekulace, protože si také rád pochutnám na sladkém, i bez symboliky.
Nejsladší pocit však tehdy musel mít jistě Kamil Střihavka, jemuž jeho roztomilý šprajc vůči zbytku světa vyšel. Zpěvák přitom neměl vůbec ponětí o zápasu, v němž mezi provazy diplomatického ringu místo něho poletoval Václav Havel, který byl jeho šprajcem zaskočen nepochybně nejvíc a který byl zároveň tím, kdo měl pro něho nejvíce porozumění.
Teprve s odstupem času, kdy podobně jako mnohé jiné získala i tato epizoda úsměvnou lehkost, již nemohla mít ve své přítomné chvíli, jsem si uvědomil, jak dobře ilustruje Havlovu osobnost, lépe řečeno — jeden její výrazný rys: vždy přítomnou snahu pochopit druhého člověka i s tím vědomím, že si poctivostí té snahy pravděpodobně sám ztíží rozhodování a jednání, že si tím sám připravuje „ztíženou možnost soustředění“.
Tato vlastnost se u Václava Havla projevovala zřetelně vždy, ať nás okolnosti nutily vnímat ho především po většinu času jako prezidenta, podruhé jako umělce a potřetí třeba jako obyčejného člověka zotavujícího se po vážné nemoci, v jehož tváři rádi vidíme radost z toho, že se ho svět možností, byť si je ztěžuje ustrojením své osobnosti, stále týká.
Bylo by asi příliš jednoduché vykreslit Václava Havla jen v dichotomii — Havel člověk, umělec, humanista a Havel politik, diplomat —, ale můžu se jí přidržet, chci-li připomenout jistě nesnadný zápas, který tato světově činná osobnost podstupuje, již v diskrétnosti, se svými vnitřními rozpory. I proto, mimo jiné, mám Václava Havla rád.
