Každý umělec má svou DNA, říká portugalská zpěvačka Mariza | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Každý umělec má svou DNA, říká portugalská zpěvačka Mariza

Petr Frinta

Je zřejmě nemožné udělat rozhovor s portugalskou zpěvačkou Marizou, aniž by v něm alespoň desetkrát nezaznělo klíčové slovo „fado“. Její debutové album Fado en Mim strhlo před sedmnácti lety novou vlnu zájmu o tehdy pozapomenutý žánr portugalské hudby. Dnes Mariza patří k jeho nejznámějším interpretkám. Po pěti letech od fenomenálního pražského koncertu se na tuzemská pódia vrací jakožto jeden z headlinerů festivalu Colours of Ostrava.

Jak se oblíbená forma lidové hudby dostane na okraj zájmu?

Nikdy nezmizela docela, a to ani z mezinárodního trhu, byla jen schovaná. Dařilo se jí přežívat tam, odkud pochází, kde je doma. Ve čtvrtích, kde před více než dvěma sty lety vznikala a kde je dodnes nedílnou součástí tradice předávané automaticky a nevědomky. Učitelé a mentoři ji tak zároveň ctí a udržují naživu.

Také fado se jako většina forem lidové hudby šířilo ústní tradicí, pro řadu skladeb dlouho neexistoval ani notový zápis.

Nejstarší záznamy jsou už z počátku devatenáctého století. Dokazují, jak obrovský byl o tuto hudbu tehdy zájem i snahu cíleně ji uchovat dalším generacím. Dnes je tradiční fado a jeho repertoár součástí světového kulturního dědictví UNESCO.

Ale fado je především městská hudba, hudba ulice, která s každou generací prochází určitou proměnou. Není to žánr jen o radosti a smutku, jak si jej lidé většinou představují, ale o všech barvách života. Nemá ustálený jazyk, je to univerzální hudba, hudba srdce. Každá generace k této tradici něco přidá, což dělám i já.

Karlovarský festival vyhrálo bulharské drama Otec. Diváckou cenu si odnesl dokument o Suchém

Podobně jako jinde u lidové hudby i ve fadu jde narazit na puristy. Vaše debutové album pomohlo zájem o fado oživit, na druhu stranu právě puristům bylo trnem v oku.

Pamatuji si, že se některé reakce nesly v duchu „co je to proboha za šílenou ženskou“? Jednoduše proto, že s ježkem obarveným na blond jsem představovala protipól tradiční představy o interpretovi fada, celém v černém, s dlouhými černými vlasy spletenými do copu.

Pak se naštěstí zaposlouchali do hudby a od mnoha z nich jsem záhy získala uznání za to, jak zacházím s tradicí a rozvíjím ji dále.

Bylo obtížné najít si v tradici vlastní výraz?

Povaha tradice je taková, že se dělí na tři sta základních melodií, k nimž existují pravidla, jak frázovat text, jak počítat doby, aby verše odpovídaly melodiím. Každý fadista si pak vybírá slova, aby odpovídala jeho povaze a aby odpovídala vybrané melodii.

Ed Sheeran přilákal do Prahy 150 tisíc lidí, rekord Rolling Stones nepřekonal

Ovlivnilo vás místo, kde jste trávila dětství?

Vyrůstala jsem v jedné z historických čtvrtí Lisabonu, paradoxně mezi puristy. Žít jen o pár ulic dále, byla by ze mě „jen“ zpěvačka, ale ne „fadistka“.

I když jsem se později několikrát stěhovala, už s nimi mám spojené vzpomínky. Ty mají na svědomí, že každý umělec má vlastní osobnost, výraz, DNA. Mám svůj, ale to neznamená, že nectím ta základní pravidla. Snažím se najít si skrze hudbu cestu k sobě samé, nedokázala bych zpívat něco, co necítím. Byla bych neupřímná sama k sobě, kdybych měla zpívat něco, co neodráží mě samotnou.

Co fado spojuje s jinými portugalsky zpívanými žánry lidové hudby, angolské či brazilské?

Můj otec žil nějaký čas v Brazílii, a když mi bylo jedenadvacet, živila jsem se tím, že jsem tam zpívala na parníku. I moje jméno je po Brazilce, zpěvačce Marise Gata Manse. Pokud se nebavíme o středním proudu, přijdou mi různé žánry portugalsky zpívané hudby hodně podobné. Nejen slovy a obraty – umíme málo slovy říct působivě a laskavě silný příběh, ale i stejnou melancholií.

Krása rozkladu. Smíchovské nádraží skrývá pozapomenutý protiatomový kryt, podívejte se

Před osmi lety se vám předčasně narodil syn a několik měsíců bojoval o život. Jak vám tato událost změnila život?

Jako umělce mě mění každá zkušenost a za dvacet let se stalo opravdu hodně věcí, které změnily, jak vnímám sebe. Tehdy jsem opravdu netušila, jestli ještě někdy budu vystupovat, dala jsem doprovodným muzikantům možnost odejít, protože jsem nechtěla, aby se na mě vázali.

Ještě když jsem byla v nemocnici, vyostřily se spory s mým manažerem. Prý jestli je nezbytné rušit opravdu všechny koncerty. V tu chvíli jsem ale jednoduše nechtěla vést diskuze o tom, jak platit účty. Byla to poslední kapka. Chvíli mi pak trvalo obě role – matky i zpěvačky – spojit, ale to už vůbec těžké nebylo.

Autor je spolupracovníkem redakce

Autor: Petr Frinta
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!