Kdyby ten film nebolel, nebyl by dobře natočený, říká Andrea Berntzenová o dramatu Utøya, 22. července | E15.cz

Kdyby ten film nebolel, nebyl by dobře natočený, říká Andrea Berntzenová o dramatu Utøya, 22. července

Kdyby ten film nebolel, nebyl by dobře natočený, říká Andrea Berntzenová o dramatu Utøya, 22. července
Andrea Berntzenová
• 
ZDROJ: Film Europe

Iva Přivřelová

Dvacetiletá Andrea Berntzenová na sebe upozornila hned svou první filmovou rolí. V dramatu Utøya, 22. července vzpomínajícím na teroristický útok v Norsku z roku 2011 si zahrála hlavní roli dívky, která se snaží přežít střelbu a najít v chaosu vyděšených mladých lidí svou sestru. Emotivní snímek je od čtvrtka v českých kinech.

S jakými pocity jste prožívala premiéru snímku na Berlinale?

Bylo to trochu schizofrenní. Na jednu stranu jde o můj první film, první festival s večerní róbou a červeným kobercem, musela jsem se štípat, že se mi to nezdá. Zároveň vím, že já jsem u toho filmu druhotná, nejde o můj příběh.

Pamatujete si svou reakci, když jste v létě 2011 slyšela o útoku na tábor Svazu dělnické mládeže, při němž zemřelo 69 lidí?

Bylo mi dvanáct, ale každý si pamatuje, kde tehdy byl. My zrovna jeli z chaty na jihu Norska a v rádiu jsme slyšeli, že v Oslu vybuchla bomba. Věděla jsem, že mamka je doma a že se to stalo nedaleko našeho bytu, tak jsem se zajímala hlavně o to. O střelbě na ostrově jsem se dozvěděla až příští ráno a byla jsem v šoku.

Událostem na Utøye se nedostalo ani tolik pozornosti v médiích. Ta bomba odvrátila pozornost i policie. Hodně přeživších nám říkalo, že když se snažili volat policii, nikdo to nezvedal nebo je přepojili na hasičský oddíl na severu Norska, který jim nemohl pomoct. Jeden kluk se na policii dovolal, ale když jim oznámil, že na Utøye se střílí, odpověděli mu, že v Oslu vybuchla bomba, a zavěsili.

Přímá zpověď jedné z rockových ikon. Bruce Springsteen vydal svou autobiografii

Jak jste reagovala, když jste zjistila, že o této tragédii má být film?

Na začátku se mi to moc nelíbilo. Jako řadě jiným mi připadalo, že je na něj moc brzo. Ale asi jsem se spíš bála toho, jak ten film bude vypadat. Měla jsem pocit, že spousta pozornosti médií se upřela na pachatele, ne na lidi, kteří přežili a potřebují naši podporu. Přesně to si ale myslel i režisér Erik Poppe. Kdyby šlo o typický hollywoodský film, kde střelba nezní jako skutečná střelba a všechno je vymyšlené a glorifikované, tak bych do toho nešla. Když jsem ale věděla, proč Erik ten film chce režírovat a že bude co nejvíc realistický, připadalo i mě důležité, aby vznikl.

Teď už vyrůstá celá nová generace, která tuhle tragédii nezná a i ti, co ji pamatují, zapomínají. Řeknete si, jak to je hrozné, a pak žijete dál. Pamatuju si, že po těch útocích byly všude na ulici růže, šli jsme na pochod solidarity a ten zájem o druhé znovu sjednotil zemi. Na těchto pár dobrých věcí, které z té hrůzy vzešly, se už zapomnělo, mezi otázkami ohledně muže, který vše spáchal, nebo kolem památníku obětem. I proto ten film potřebujeme, aby nám připomněl, co se stalo, přenesl pozornost opět na oběti. Ten film je pro ně. Přeživší většinou svůj příběh moc detailně nevypráví. Lidi je často nechápou, spousta mladých z Utøyi o tom zážitku ani s nikým nemluvila. Teď když se jich někdo zeptá, jaké to tam bylo, můžou jim pustit tenhle film. S tím, že díky němu trochu z jejich zážitku pochopí a pak se o tom můžou bavit.

Co přeživší na film říkali? Tři z nich se na snímku úzce podíleli.

Ano, s nimi jsme celou dobu vedli dialog, během zkoušek i natáčení. Myslím, že jsou moc rádi, že ten příběh vyprávíme. Týden před premiérou na Berlinale se film promítal všem, kterých se ten masakr dotkl, přeživším a rodinám obětí. Erik chtěl, aby to viděli první. Co vím, většina je vděčná, že jsme Utøyu, 22. července natočili. Především rodiče, kteří na ostrově ztratili dítě, si myslí, že mohli lépe pochopit, co se tam dělo. Samozřejmě sledování toho snímku bolí – kdyby nebolelo, pak by ten film nebyl natočený dobře.

Celý děj je vyprávěný v jednom záběru, ten jste natočili celkem pětkrát v pěti dnech. Jaká tomu předcházela příprava?  

Scénář jsme rozdělili do menších scén a ty jsme pak chronologicky procházeli, scénu po scéně, vždy jednu za den. Erik nám dával poznámky, dokud to nebylo perfektní. Teprve pak jsme začali nacvičovat všechno najednou. Před natáčením jsme to celé proběhli asi čtyřikrát. Ale přípravy zabraly měsíce.

Točit s oscarovým vítězem je jiná úroveň, říká polský herec Tomasz Kot

Mohli jste improvizovat?

Dialogy napsala 40letá žena, upravovali jsme si je, aby zněly víc přirozeně. Erik tvrdí, že kamera je největší detektor lži. A že tedy musíme emoce cítit v každé buňce našeho těla, teprve pak budou čitelné i ve tváři. A protože trval na to, aby každá emoce vycházela zvnitřku, nikdy mi neřekl, kdy přesně mám brečet, pochopila jsem to sama. Stačí, že mi poradil, ať vždy dělám to, co mi v tu chvíli přijde přirozené.

Brečela jste během těch pěti záběrů pokaždé na stejném místě?

Neřekla bych. Každý záběr byl jiný, v některém brečím víc. Poslední dva dny jsem tolik už neplakala, už jsem byla vyčerpaná, vysátá. Když máte hrát smutek, představíte si věci, které vás osobně rozesmutní. Ale když tohle děláte měsíc dva, už jste použití, ty obrazy už na vás tolik nepůsobí. Což bylo fakt divné.

Erik Poppe vás prý během natáčení na ostro na place nerežíroval.

Natáčení strávil u monitoru. Se mnou běhali tři lidi, kameraman, jeho pomocník a zvukař. Ten měl vysílačku pro komunikaci s Erikem, ale používal ji jen výjimečně. Třeba aby mi řekl, kdy mám začít běžet ve scéně, kde držím mrtvou dívku.

Street art se bere na milost: může zvýšit hodnotu nemovitosti

Váš výkon je velmi přesvědčivý, byla ta role hodně náročná?

Psala jsem si v té době deník, který jsem hned poté odložila, začala jsem chodit do školy a chtěla jsem zase žít normálně. Každé ráno jsem v něm zaznamenala, co cítím, co mě bolí. Před Berlinale jsem si ho znovu přečetla. Je velmi temný. Musela jsem v sobě vydolovat ty nejhorší emoce, třeba si představit, že na Utøye je i můj malý bratr. Ale pořád jsem se cítila bezpečně. Měli jsme k dispozici psychology, navzájem jsme se podporovali.  Nebála jsem se ty emoce hledat. Věděla jsem, že mě to nezničí.

Vzhledem k vašemu výkonu působí neuvěřitelně, že jste nikdy předtím nehrála.

Jen školní divadlo, to byly většinou hudební komedie. Vy filmu jsme své návyky musela zklidnit. Možná je tohle můj herecký vrchol, každopádně to teď chci s herectvím aspoň na pár let zkusit.  

Ucházela jste se přímo o hlavní roli Kaji?

Já vlastně do třetího kola castingu nevěděla, že jde o film o útoku z 22. července. Teprve pak jsem dostala scénář. Tehdy jsem hrála Emilii, Kajinu mladší sestru. Až pak si mě zavolali na roli Kaji.

Vaše postava ve filmu zažívá hrozné věci. Připravovala jste na snímek svou rodinu?

Z jejich reakce jsem byla nejvíc nervózní. Můj táta chtěl dopředu vědět, čím si moje postava projde. Mamka si radši přečetla celý scénář. Je hodně emocionální, tak jsem ji chtěla připravit. Mému bráškovi je 9 let. Snažili jsme se mu kvůli mé roli vysvětlit, co se na Utøye stalo, že tam přišel muž a zastřelil tam spoustu dětí. Až bude dost starý, může se na film podívat.


Autor: Iva Přivřelová
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud