Točit s oscarovým vítězem je jiná úroveň, říká polský herec Tomasz Kot | E15.cz

Točit s oscarovým vítězem je jiná úroveň, říká polský herec Tomasz Kot

Iva Přivřelová

Populární polský herec Tomasz Kot dostal ve čtyřiceti svou největší příležitost, hlavní roli v novince oscarového režiséra Pawla Pawlikowského Studená válka. Černobílou romanci oceněnou v Cannes za režii Kot osobně uvedl na karlovarském festivalu, v kinech se křehký snímek o osudovém vztahu hraje od 12. července a už teď patří k nejlepším titulům roku.

Je pravda, že poté, co vás Pawel Pawlikowski obsadil do svého filmu, nemohl jste celý rok brát jiné role?

Mohl, ale jen nějaké malé. Což mi nevadilo. Před patnácti lety jsem se přestěhoval do Varšavy a točil jsem všechno, na co mě zavolali. Před pěti lety jsem si řekl, že je čas na změnu. Teď se snažím hrát jednu, dvě postavy za rok a víc se na ně soustředit.

Bylo na place poznat, že točíte s prvním polským oscarovým vítězem?

Ano! Když jsem před pár lety hrál v polském filmu, který se odehrával chvíli v Paříži, natáčeli jsme pořád v Polsku. S Pawlem jsme opravdu odjeli do Paříže, natáčení chránila policie, to byla jiná úroveň.

Za Nicholsona v Přeletu neexistovala náhrada. Přečtěte si rozhovor s Milošem Formanem

A jak jste si zvykal na Pawlikowského osobitý režijní styl? Své obrazy prý hodně dlouho aranžuje.

Zpočátku těžce. Celý štáb pracoval i na jeho předchozím, oscarovém filmu Ida, byl to takový supertým, co se dobře znal. Já byl nováček a někdy jsem nedokázal pochopit, proč přípravy na jediný záběr trvají tak dlouho. První den jsem pochyboval, jestli vědí, co dělají. Pak jsem začal pracovat se svou představivostí. Uvědomil jsem si, že Pawel je jako malíř, každý záběr jeho plátno a já jsem součástí jeho obrazu. To mi pomohlo. Moje imaginace začala pracovat jinak. Sice jsem ani tak pokaždé nechápal, když donekonečna aranžoval věci na stole. Ale nakonec to byla moc zajímavá práce, nikdy jsem se s takovým režisérem nesetkal. Když jsem se na Studenou válku díval v kině, dokonce jsem na chvíli zapomněl, že sleduju sám sebe. Najednou jsem svou tvář nepoznal.

Pomohlo vám během těch pochybností při natáčení, že jste si mohl představit výsledek díky příkladu Idy, které se vizuálně Studené válka dost podobá?

Ano, ale nevěděl jsem, jak dlouho vznik Idy zabral. Ida je úžasná a věděl jsem, že i Studená válka bude speciální. Ovšem netušil jsem, že to bude tak náročné. Pawel nás bral jako partnery, ale přesně věděl, co od nás chce, ne že by s námi kompozici obrazů rozebíral. Někdy vyžadoval spoustu záběrů a já se cítil skoro neviditelný, neměl jsem se vůbec hýbat, nebo maximálně mrknout. To bylo pro mě nové a obtížné. Po měsících náročné práce, kdy jsme některé záběry opakovali až šedesátkrát, mi došlo, jak velká a dlouhá to byla cesta do Pawlova světa. Natáčeli jsme chronologicky a byli jsme v tom příběhu hodně ponořeni.

V minulosti manifestoval proti nacistům a komunistům, dnes Sokol oslavuje vznik Československa

Víte přesně, jak vaši postavu skladatele Viktora osudově zamilovaného do mladé zpěvačky inspiroval režisérův otec?

Pawel tím filmem vytvořil krásnou metaforu. Překvapilo mě, jak citlivě ten scénář napsal. Hlavně tu poslední scénu. Studená válka je jeho rodičům věnovaná, ale jejich příběhem se jen inspirovala.

Název snímku naznačuje, že kromě romance v něm velkou roli hraje i politika doby, kdy se vše odehrává. Musel jste si 50. léta nastudovat?

V Cannes se mě hodně francouzských a britských novinářů ptalo na komunismus. Překvapily mě jejich reakce, že teprve v tomto filmu si dokázali představit život za železnou oponou a jak komunismus ničil citlivé lidi. Já byl v době konce režimu teenager, ale tuhle minulost si zas tak studovat nemusíte, asi jako vy v Česku ji máte v sobě, znáte ze starých filmů, vidíte na starých budovách ve městě, víte z historie vaší rodiny. Navíc jsem nedlouho předtím točil jiný film z 50. let, Bikini Blues, takže i nošení toho oblečení mi přišlo přirozené. Pro Pawla byla k tomu 50. léta důležitá a výprava je dokonale evokovala. My herci jsme se tak soustředili hlavně na vztah hlavních postav.

Na Islandu musíte být kreativní, abyste se nenudili, říká režisér Sigurdsson

Na začátku kariéry jste si zahrál ve filmu Operace Dunaj o polské jednotce, které jede v srpnu 1968 okupovat Československo. Snímek neuspěl, máte na něj aspoň nějaké hezké vzpomínky?

Spíš bláznivé a trochu chaotické. Jeho režisér Jacek Glomb do té doby u filmu nepracoval, znal jsem ho z divadla. Já měl trochu netypický začátek. Na střední škole jsem byl tak špatný student, že jsem po ní nemohl jít na hereckou školu, o níž jsem snil. Jacek, ředitel divadla v Lehnici, kde jsem žil, mi ale řekl, že nechce žádného vystudovaného herce, že mě zná a bere a bude mi platit jako dospělému. To mi bylo 19 let. V tom divadle měli kontakty na jeden český soubor, pamatuju si, jak k nám přijeli na zájezd.

Když jsem se pak začal prosazovat jako herec, Jacek mi zavolal, že bude točit film s Čechy a že mám přijet na pár dní k Praze. Moc jsem nechápal, proč všichni Poláci točí v Česku, lesy přece máme podobné, než jsem se dozvěděl, že jsme potřebovali české tanky a ty nemohly přejet hranice. Čeští komparzisté tak předstírali, že jsou polští vojáci a nemají rádi své krajany.

Autor: Iva Přivřelová
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud