„Jejich pokus osvobodit se je zároveň pokusem přežít,“ uvedla na v Karlových Varech debutující režisérka Ziska Riemannová. Obě podle ní utíkají ze života tak, že se ničí - Ari sexem a Oona si rozškrabává předloktí do krve.
Se spoluscenáristkou Luci van Orgovou byla režisérka v jedné partě, ale v pubertě se jedna druhé ztratily. Film je podle ní o tom, co by se asi stalo v opačném případě.
Riemannová je především kreslířkou komiksů; animovanými pasážemi rozšířila i svůj film. „Důležitou roli v něm hraje hudba skupiny Einstürzende Neubauten, která je násilná, zprostředkovává pocit moci,“ uvedla režisérka. Když prý dospívala, nedovedla si představit život bez sluchátek na uších.
„Walkmana jsem nosila všude, byl to soundtrack mého života. A obě hrdinky právě hudba spojuje. Hudba, která zprostředkovává obsah tohoto příběhu - texty jsou vlastně citáty jejich pocitů. Děvčata cítí, že jim všichni lžou, že jsou obelhávány, a hudba je v tom utvrzuje. A tak hledají pravdu, kterou ve světě dospělých nenacházejí,“ dodala.
Hledání obou hlavních představitelek označila za dlouhé a složité. Zatímco blondýnku našla hned, černovlásek se vedle ní vystřídaly tři desítky. „Obeslaly jsme agentury pro mladé herce, hledali i v ulicích a vyzkoušeli mnoho adeptek,“ podotkla. Když prý uviděla blonďatou Jellu Haseovou, okamžitě si uvědomila, že je tou pravou. „Když napíšete nějakou postavu a pak ji spatříte ve skutečnosti, prostě hned víte, že je to ta pravá,“ vysvětlila režisérka.
Snímek Lollipop Monster představila letos na festivalu Berlinale. Z přijetí do karlovarské soutěže je nadšená, i když ještě neví, kam to snímek odrazí.
