Exkurz do mediálního obrazu nahrávky bývá spornou součástí recenze. Zde přesto smysl má. Lulu nepřitahuje jen protichůdné reakce; v autorech hodnocení probouzí nevídané gejzíry kreativity a zároveň vyplavuje nánosy prastarých předsudků. I v roce 2011 má kasta fanoušků Lou Reeda právo album odmítnout jako nepovedené, zatímco ti „z druhé strany“ (projektu) jsou prosťáčci, kterým chápání „avantgardy“ zkrátka není souzeno.
Oba interpreti desku omotali městskými legendami a sebevědomými prohlášeními. Podstatné je, že na společné vystoupení je přede dvěma lety svedla náhoda i že materiál není plnohodnotnou autorskou spoluprací, ale pouze kolektivními úpravami písní, které Reed napsal jakožto hudební doprovod divadelních her německého spisovatele Franka Wedekinda.
Achillovou patou alba i celého spojení je nevyrovnanost. Jen málokteré momenty totiž napovědí, že jde skutečně o téhož Reeda, který s Johnem Calem natočil Songs for Drella, jedno z nejpůsobivějších děl sedmdesátých let. Ještě méně je však těch, které by osvětlily, proč před lety Metallica stanula na „kovovém“ Olympu. Novinka je spíše dalším hřebíkem do rakve skupiny, která bezejmennou „černou“ deskou v roce 1991 narýsovala standardy nadlouho dopředu, a od té doby se pohybuje po linii pokusomyl-symfonický omyl-garážový omyl-retro omyl.
Rozpačitý výsledek bylo ale možné očekávat. Novinka je možná mediálně nejvděčnějším, zato zdaleka ne prvním pokusem o propojení tvrdého rocku s alternativou. Již podstata tohoto spojení však vyžaduje interpreta, který o skladbě neuvažuje jako o pevné struktuře a sledu opakovaných figur, a o zvuku přemýšlí jako o neohraničeném médiu. A to jsou vlastnosti někdejším metalovým králům zjevně cizí. Ke skladbám se kapela postavila jako ke všem předchozím předělávkám – pouze je rutinně, bez vkladu a invence, přehrává. A konečně, i Reed již napsal celky daleko zajímavější a přesvědčivější.
Lou Reed + Metallica – Lulu
Nakladatelství: Warner
Hodnocení: 30 %
Autor je spolupracovníkem redakce
