Máme komplex z původu z východní Evropy, říkají tvůrci polského filmu vyslaného na Oscary | E15.cz

Máme komplex z původu z východní Evropy, říkají tvůrci polského filmu vyslaného na Oscary

Marek Čermák

Małgorzata Szumowská a Michal Englert spolupracují už od studia na filmové škole v Lodži. Ona režisérka, on kameraman, oba ale často překračující hranice svých profesí, aby vytvářeli filmy společně, což se jim daří navzdory krátkému manželství a rozvodu. Letos v soutěži filmového festivalu v Benátkách uvedli snímek Sněžit už nikdy nebude, v němž se ukrajinský masér Žeňa díky svým neobvyklým schopnostem dostává do přízně skupiny osamělých bohatých lidí. Ještě před uvedením v Benátkách jej Polsko stihlo vyslat do boje o Oscara.

Máte dobrého maséra?

Małgorzata Szumowská: Ano, náš masér se jmenuje Wojtek a byl naší inspirací. Není sice Žeňovi příliš podobný, ale nápad na tuto filmovou postavu skutečně vzešel z reality.

V jakém smyslu?

MS: V tom, že jde o chlapíka, který si s sebou nosí postel nebo lehátko a chodí od jednoho domu k druhému, díky čemuž zná tajemství jejích obyvatel a všech sousedů okolo. Přišlo nám zajímavé, že dnes je masáž jistý způsob terapie a zpovědnictví. Na celou společnost pak můžeme nazírat jeho očima.

Michal Englert: K vyprávění vždy potřebujete určitou perspektivu a ta jeho nám přišla nejlákavější.

Když zmiňujete společnost, jakou konkrétně máte na mysli? Každá z postav má jiné problémy, některé jsou zábavné více, některé méně, a jako celek působí kaleidoskopicky.

MS: Rozhodně jde o mozaiku různých osob, které ovšem spojuje to, že každá z nich po něčem touží, každá je osamělá. Všichni cítí duchovní prázdnotu, protože se nacházíme v místě, kde náboženství ani církev už neexistují.

Naši hrdinové si jsou vědomi, že o něco přichází jen v rámci materialistického pohledu. Jsou chamtiví, žijí odděleni branami od ostatních, protože si myslí, že jsou něco víc. Tyto pocity pak dohromady vytvářejí určité napětí.

Zároveň všechny tyto lidi umisťujete do jedné konkrétní čtvrti, kde domy vypadají skoro stejně. Jejich obyvatelé by chtěli být jedinečnými, ale nejsou.

MS: Rozhodně nejsou, v tom máte pravdu. Každý říká: „Můj dům je lepší než ten tvůj, já taky vypadám líp než ty,“ ale ty domy jsou jeden jako druhý. Tenhle princip se trochu podobá filmu Truman Show, kde jsou taky všechny domy podivně uniformní. Naši filmovou čtvrť jsme ale skutečně objevili.

 

ME: Opravdu existuje, nejde o žádné vizuální efekty.

MS: Náš film jsme od začátku chtěli točit v nějaké oplocené oblasti, protože v Polsku jich existuje obrovské množství. Tohle konkrétní je ale naprosto šílené. Když mi poprvé architektka ukázala fotky, nemohla jsem jim uvěřit. Přitom ta čtvrť leží hned za Varšavou, vzdálená dvacet minut jízdy.

Jeli jsme se tam hned podívat a napoprvé nás ani nechtěli pustit dovnitř, nezáleželo jim na tom, kdo jsme. Tak jsme začali předstírat, že naše německá producentka chce nějaký dům koupit. Nikdy na to nezapomenu! Byla to skvělá příležitost, jak se do takové společnosti vplížit.

ME: Ty domy nám pak ukazovali s tím, že každý z nich je přece naprosto jedinečný. Já přitom nebyl schopný jeden od druhého rozeznat.

Co to vypovídá o společnosti v Polsku?

MS: Snažíme se pořád přiklánět k Západu, protože si neseme východoevropský komplex méněcennosti a celý život se ho nemůžeme zbavit. Posíláme děti do francouzských škol, protože chceme, aby byly orientované víc prozápadně, ale ve skutečnosti se přece nacházíme někde uprostřed.

Nejsme ani na Východě, ani na Západě. Jde o zvláštní pozici, která není úplně příjemná. Lidé, o kterých film pojednává, jsou příslušníci vyšší střední třídy, kteří v devadesátých letech vydělali peníze a teď nevědí, co s tím, a tak se raději oplotí.

Proč na Žeňu mluví obyvatelé oné bohaté čtvrti i rusky?

MS: Žeňa je Ukrajinec, takových dělníků máme v Polsku hodně. A ruština je pro naši generaci svým způsobem romantická. Jistě, byli jsme tehdejším režimem nuceni se ji učit, ale já když slyším ruštinu, vzpomenu si na Tarkovského, Dostojevského, Vysockého… Je to něco blízkého našemu dospívání.

Představitele hlavní postavy Aleca Utgoffa jste prý vybrala na základě jeho role v seriálu Stranger Things. Je to pravda?

MS: Je to tak, ale celá ta historka je trochu šílená. Snažila jsem se najít herce a najednou mi můj syn řekl: „Mami, jestli hledáš rusky mluvícího herce, koukni se na třetí sezónu Stranger Things, díl takový a takový.“ Já se teda podívala a řekla jsem si, že to je on.

Můj syn se ale jen zasmál, že jsem blázen, že toho do svého filmu nedostanu. Odpověděla jsem mu: „Ale dostanu.“ Když jsem Aleca zkontaktovala, nejdřív samozřejmě odmítl. Tak jsem mu zavolala přes Facetime, vysvětlila mu to, a to už se nechal přesvědčit.

Jeho postava je jistým způsobem magická, ale zároveň pevně ukotvená v realitě – hledají ho nějací chlápci, pochází z Černobylu… Jak jste Žeňu vyvíjeli?

ME: I on souvisí s rozporem mezi Východem a Západem. Patříme ke generaci, která si ještě pamatuje ty staré doby komunismu, ale vyrůstali jsme v rodinách, kde se ctily jiné hodnoty. Bylo tak pro nás lákavé využít tyto nostalgické vzpomínky ke střetu s dnešním světem.

Černobylskou tragédii si taky pamatujeme velmi dobře. Ten pocit neviditelného nebezpečí, který vytvořila, je vzhledem k situaci okolo koronaviru také dost aktuální. Ta havárie ale způsobila i několik podivně zázračných okamžiků, kdy například rostliny a stromy začaly růst na nezvyklých místech a v nových podobách.

Já jsem před několika lety Černobyl navštívil, viděl jsem to „zamrzlé“ město a připadal jsem si, jako bych se v čase vrátil do svého raného dětství. Tyto pocity jsme chtěli do filmu dostat prostřednictvím jeho lyricko-poetické roviny.

Atmosféra filmu je někdy temná, ale vy k ní často připojujete až ironický komentář. Jak tyto roviny balancujete?

MS: Nemám ráda příliš vážné filmy, podle mě toho nemají moc co říct. Není pravda, že život je jen smutný. I v tragických okamžicích lze nalézt důvod ke smíchu, a tak je důležité mít i ve filmu prostor pro humor. Já třeba miluju ten černý. Mám pocit, že příběh je pak pro diváky stravitelnější.

V titulcích filmu se poprvé objevujete u režie oba dva, jak probíhal tento posun?

MS: No, vlastně jsme to teď poprvé napsali do titulků, ale pracovali jsme tak skoro pokaždé.

ME: Potkali jsme se už na filmové škole a vyrůstali spolu, měli jsme stejné zážitky.

MS: Poslouchali jsme stejnou hudbu, četli stejné knihy…

ME: Ale hlavně asi sdílíme podobnou úroveň citlivosti, která je pro tento způsob spolupráce zcela zásadní. Často se totiž stává, že něco někomu vysvětlujete, ale každý si v hlavě představuje něco jiného.

My dva si někdy rozumíme dokonce i beze slov a dost pomáhá, že filmy společně také píšeme. Už u toho si představujeme, jak by mohly vypadat, a díky tomu se pak na place můžeme soustředit čistě na tu filmovou část.

Autor je spolupracovníkem redakce

Autor: Marek Čermák
 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!