S nimi se potkává již od sedmdesátých let včetně spolupráce na asi nejlepším jejich počinu Kolej Yesterday z roku 1984 (byť zrovna jej se Andršt nezúčastnil). Hrubý se Skoumalem navíc rádi přispějí i jako autoři písní, a to i když si Prokop usmyslí natočit nové album třeba po dlouhé, šestileté pauze jako nyní u nové desky Sto roků na cestě.
Ačkoli název alba evokuje únavu a nekonečnou, marnou, snad až sisyfovskou práci, není tomu tak. Název vychází pouze z faktu, že vydání desky se několik měsíců oddalovalo. Naopak. I z nové desky je cítit energie a jistota již šestašedesátiletého Prokopa, ať už jako autora většiny písní, v nichž se mísí bigbít, folkrock, soul, salsa a dokonce i country, i jako jejich interpreta.
Prokop neztratil energii
Prokop začínal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako poměrně expresivní soulový zpěvák. Poté ale vždy sázel na civilnější projev, který se vždy zcela přirozeně doplňoval s texty Pavla Šruta. Někdy ironickými, někdy pohybujícími se v oblasti městského blues, kde se to míhá poetickými obraty i bary v Karlíně.
Prokop nemá problém vystřihnout si svižné písně jako úvodní Zatmění či Někdy a někde, v níž zpívá stejně energicky jako před dvaceti lety. Umí si ale podmanit i pomalejší skladby jako Kartáček na zuby či Dobrý ráno, miláčku!, ve kterých stejně jako v minulosti vynikají zasmušilé melancholické housle Jana Hrubého i kytarové mezihry Luboše Andršta.
Snad žádná z tuctu nových písní se tak ve srovnání s nejlepšími alby z osmdesátých let neztratí. V záplavě poprocku určeného ze značné míry pro teenagery a mnohdy i mladší jsou tak Prokopovy desky stejně jako alba souputníků Vladimíra Mišíka a dalších oázou možná trochu nostalgického, možná nijak zvlášť inovovaného, ale stále svébytného a životaschopného bigbítu pro starší a pokročilé. A v tom je Prokop sázkou na jistotu.
***
Michal Prokop & Framus Five: Sto roků na cestě Vydavatel: Joe’s Garage, 2012 Hodnocení: 70 %
