Mejdan končí a aktuální album The 2nd Law ho nedokáže prodloužit. Deska kulhá především dramaturgicky. Bellamy a spol. novinku otevírají nezáživnými kousky, jejichž kabaretní stylizace, pompéznost a procítěnost vyznívají spíše otravně (kupříkladu skladba Prelude) než nápaditě. Trochu zajímavější věci se začínají dít až od poloviny alba, od skladby Follow Me, která je přesně tím barevným hitem, který od Muse fanoušci očekávají.
Jenomže i u těch povedenějších písní má posluchač pocit, že jde o tu více, tu méně povedené kopie předchozích hitů. Tím ale padá jedna z hlavních devíz Muse, tedy perfekcionismus, puntičkářství až za hranu fanatismu (v minulosti kapela například hledala ideální zvuk bicích ve vypuštěném bazénu) a neúnavné pátrání po novém zvuku, atmosféře skladeb.
The 2nd Law postrádá novátorství desek Origin of Symmetry (2001) a Absolution (2003). Nemá ani energii a tah na branku Black Holes and Revelations (2006). A přestože jde o solidně a nadprůměrně odvedenou práci, za niž by si tisíce kapel zasloužily uznání, z hlediska Muse je to nebezpečné přiblížení se uměleckému stereotypu. De facto jde o mix nejrůznějších typických skladeb Muse bez větší přidané hodnoty.
Snaha udělat čáru za jedním obdobím se tak spíše nepovedla. Což je docela s podivem vzhledem k dlouhému seznamu hostů a vlivů, od dubstepového producenta Skrillexe až po francouzské house duo Justice. Muse spíše namalovali elipsu, která je dovedla nazpátky do doby před osmi devíti lety. Jenomže proč by s nimi znovu stejnou cestu zpět měl absolvovat i posluchač? Název The 2nd Law, stejně jako povedený obal desky odkazuje k toku energií, k termodynamice. Bohužel od Muse jí k posluchačům proudí stále méně.
Muse: The 2nd Law Vydavatel: Helium / Warner Music, 2012 Hodnocení: 50 %
