Museli jsme nadávat přesně podle scénáře, vzpomíná oceněný herec Sigurðsson na natáčení filmu Bílý bílý den | E15.cz

Vše o realitách

Vše o realitách Vstoupit do speciálu

Museli jsme nadávat přesně podle scénáře, vzpomíná oceněný herec Sigurðsson na natáčení filmu Bílý bílý den

Iva Přivřelová

Islandský herec Ingvar Sigurðsson známý z filmů Andělé všehomíra, O koních a lidech i Fantastická zvířata a kde je najít se v 55 letech dočkal jednoho z největších ocenění své kariéry. Za roli vdovce, který v dramatu Bílý bílý den zjišťuje, že svou ženu úplně neznal, získal letos v Cannes cenu v sekci Týden kritiky. Snímek, který nyní hrají česká kina, osobně představil také na karlovarském filmovém festivalu. 

Roli bývalého policisty, který se v novince Bílý bílý den vyrovnává se smrtí manželky, napsal režisér Hlynur Pálmason přímo pro vás. Podílel jste se nějak na jejím vývoji?

Hlynur mi posílal své nápady, nejen scénář, ale i hudbu, obrazy, abych věděl, na co myslí, aby mi předal pocit, atmosféru filmu. Posílal všechno možné, věci, které jsem vůbec neznal. Nějakou tu hudbu pořád poslouchám. 

Poprvé jste s Pálmasonem spolupracoval na jeho absolventském filmu. Vzpomínáte, čím vás tehdy zaujal? 

Mě často studenti žádají, abych se účastnil nějakého jejich projektu. Když se mě zeptal Hlynur, neměl jsem zrovna moc času. Ale pak jsem si přečetl jeho scénář a ohromilo mě, jak jednoduše vypadá a přitom je tak promyšlený. Od té doby mě zajímá Hlynur jako člověk i jako umělec. 

V Bílém bílém dnu jste si zahrál po boku jeho dcery Ídy. To asi nebývá časté, že režisér obsadí do dramatu své desetileté dítě. 

To ne. Ale ani jsem to moc nevnímal. Hlynur je velmi rozumný otec, nesnaží se své děti před vším chránit. Byl na Ídu vlastně docela tvrdý. Roli mé vnučky dostala, protože se na ni hodila, ne protože je jeho dcera. Hlynur zná její hranice, ví, kam až se může dostat. A byla to dobrá volba, Ída je neuvěřitelná dívka.

Karlovarský festival vyhrálo bulharské drama Otec. Diváckou cenu si odnesl dokument o Suchém

Váš hrdina je muž, který má problém zpracovat své emoce. Jak náročné je takovou roli hrát? 

Když se ta postava postupně vyvíjí jako tady, je to celkem snadné. Navíc se mi s Hlynurem dobře pracuje. Umí vybrat herce. Trvá mu to dlouho, pak se ovšem první den natáčení sejde opravdu dobrá parta. Pořád je to boj, ale vzrušující. V bezpečí filmového placu můžete prozkoumávat celou svou postavu. Hlynur pak to, co najdete, nadšeně ocení, a tím vás motivuje. A chce po vás víc, ve stylu: na potřetí jsme tu scénu zvládli skvěle, pojďme ji zopakovat! Vůbec se nestresuje s časem nebo penězi. Mám pocit, že mu velmi dobře rozumím i beze slov. 

Máte takový pocit i u jiných režisérů?

U mála, třeba ještě u Benedikta Erlingssona, s nímž jsem natočil O koních a lidech.

Bílý bílý den patří k filmům, které diváky vyzývá k promýšlení vlastních vztahů k jejich blízkým. Jak se vás dotýká, když v něm hrajete?

Tak, jako kdybych se díval na stejný film jako publikum. Na mé práci se mi líbí, že nejde o chladné povolání. Sdílíme pocity a příběhy. Doufám, že lidské osudy a charaktery mě budou zajímat pořád. Beru si za vzor svého tátu, který je v 93 letech stále zvídavý.

Marhoulovo Nabarvené ptáče se dostalo na festival v Benátkách. Český film tam bude po čtvrtstoletí

Pálmasonovy filmy hodně stojí na atmosféře, obrazu, zvuku, rytmu. Jak moc tohle jako herec vnímáte?

U Hlynura cítíte rytmus jeho filmu už při čtení scénáře. To se mi na něm líbí. Není jen o mluvících hlavách. Každou scénu má promyšlenou. Pamatuju si, jak jsme natáčeli scénu na policejní služebně, v níž mi mladý policista říká, abych mu dal klíče od cely. A kleje u toho. Když jsem to zkoušeli, dosadil si tam vlastní nadávky. A to scéna nefungovala! Ztratila svůj rytmus. Herec musel nadávat přesně tak, jak to napsal Hlynur. 

Hvězdami letošních Varů se staly dvě americké sousedky

Pálmason také rád štáb uzavírá na lokaci a drží ho stále pohromadě. To vám vyhovuje? 

Pro mou postavu bylo důležité, že jsem celou dobu mohl být na place. Jednou jsem zajel za rodinou do Reykjavíku a necítil jsem se dobře, nebyl jsem mentálně přítomný. Moc rád jsem se vrátil do světa Bílého dne. Když za námi pak přijeli noví herci, vystrašení, hned jsem je přivítal a ujistil je, že všechno bude dobré. To byla také výzva, podpořit další herce, postarat se o ně a vytvořit dobrou atmosféru.

O herce jste se staral i letos, kdy jste zasedl v komisi vybírající deset mladých hereckých talentů do programu Shooting Star na Berlinale. Objevil se mezi nimi mj. Dán Elliott Crosset Hove, hlavní herec z Pálmasonova debutu Zimní bratři. 

Nemusel jsem za něj ani bojovat, s ním souhlasili všichni, stejně jako s islandskou herečkou Kristín Þórou Haraldsdóttirovou z A dýchejte klidně. Někteří herci nás museli přesvědčit víc. Předvybrali nám necelé čtyři desítky filmů, na které jsme se museli podívat, z nich jsme měli vybrat deset herců. Bylo to docela těžké. V komisi nás zasedlo pět, hodně jsme spolu souhlasili, ale osekat výběr na deset bylo náročné. Bral jsem to vážně, protože vím, že stát se Shooting Star může pro herce znamenat hodně. Vždycky když jsme někoho vyřadili, cítil jsem se provinile.

Jak důležité bylo zvolení do Shooting Stars v roce 1999 pro vás?

Byla to hlavně pocta. A pak mě to taky propojilo s lidmi z European Film Promotion. Žádnou práci mi to nepřineslo, ale i tak to bylo důležité. 

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!