Z různých úhlů se dvaadvacet autorských statí zabývá novým uchopením pojmu rozhlasová hra, rozhraním mezi improvizací a kompozicí a především hudbou využívající zvuky z každodenního okolí. Ta je paradoxně stále nazírána jako umělá, výstřední, třebaže pracuje se základy daleko přirozenějšími, než jsou z povahy nepravděpodobné tóny hudebních nástrojů. Příspěvky ale nevytvářejí ucelený obraz, čtenář jej mezi nimi musí vytušit. Od obhajob autorské metody přes rozkrytí zázemí uměleckého směru jej dovedou k přesahům a souvislostem. Ty jsou nejcennější.
Místy zbytečně užitý oborový či odborný slovník podtrhuje dojem, že publikace byla autory psána především „sobě“, tedy úzké skupině zasvěcených. Přitom tyto umělecké směry potřebují překročit hranice uzavřené komunity směrem k širšímu publiku, čehož lze nejlépe dosáhnout otevřením se a osvětou.
Oslovit posluchače mimo akademické a umělecké zázemí se knize místy nedaří, postrádá totiž širší souvislosti, vymezení vůči dalším uměleckým směrům a konečně i střednímu proudu. Jako živá voda proto působí drobné postřehy, že i pro avantgardy platí, co pro populární kulturu, totiž, že v určitých obdobích převládají určité techniky, které vedou k zestejnění tvorby.
Přetřásán je i motiv recyklace: i spodní proudy se neustále vrací k týmž, někdy i desítky let starým motivům. Aby zmiňované žánry přestaly být okrajovými, bylo by třeba nalézt i zmínit více takovýchto přesahů. Čtenáři „zvenčí“ by pomohly pro něj dnes nepřístupný svět zlidštit, zpřístupnit a zároveň zbořit mýtus umění pro vyvolené.
Mezi řádky kniha rovněž vypovídá o českém akademickém myšlení upoutaném k potřebám srovnání se zahraničím, dohánění, odrážejícím se mimo jiné v tom, že namísto vlastních cílů směřují mnohá bádání pouze k přežvýkání základů, které byly založeny za hranicemi.
Autor je spolupracovníkem redakce
