Režisér Kraume: Němci se umí se svou minulostí vyrovnat | E15.cz

Němci se umí se svou minulostí vyrovnat, říká režisér Lars Kraume

Iva Přivřelová

Čtrnáctý ročník festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest začíná v Praze 16. října, snímky z Německa, Rakouska a Švýcarska budou promítat i kina v Brně, Plzni a Jihlavě. Letošní program kromě pocty Bruno Ganzovi nebo Karlu Mayovi zahrnuje také sekci Tenkrát na Východě připomínající 30. výročí pádu berlínské zdi. V jejím rámci festival promítne mj. titul Tichá revoluce o skupině východoněmeckých maturantů, kteří se v roce 1956 rozhodnou ve třídě držet minutu ticha za oběti maďarského povstání. Dojemné drama poprvé uvedl jeho režisér Lars Kraume na 67. Berlinale.

Vy sám jste se v roce 1973 narodil v Itálii, jaké je vaše osobní spojení s historií NDR?

Žádné. Zároveň ale pro mě NDR byla dlouho ta druhá část Německa. Narodil jsem se v Itálii, protože moji rodiče tam chvíli pracovali, ale vždy jsem měl německý pas, vyrostl jsem u Frankfurtu. Poprvé a také naposledy jsem jel do NDR, když mi bylo patnáct, do Východního Berlína. Pořád si to pamatuju. O rok později padla berlínská zeď, a jakmile jsem skončil školu, hned jsem se vydal na Východ, na dlouhou cestu po Maďarsku, Rumunsku, Ukrajině, Polsku a Litvě, hodně mě ty kraje zajímaly. Tenhle film ovšem nevzešel z mého zájmu o Východ, spíš z mé snahy vyrovnat se s německou historií. Chci porozumět tomu, jak se Německo z nacistické země přerodilo v něco jiného. Jak na Západě, o tom vyprávěl můj předchozí film Stát vs. Fritz Bauer, tak na Východě, o čemž je Tichá revoluce.

Takže Tichou revoluci a Stát vs. Fritz Bauer můžeme brát jako určitý diptych?

Určitě jsou ty snímky spojené. Oba jsou politická dramata založená na skutečných příbězích, oba vypráví o občanské odvaze, o minulosti a o přerodu společnosti. Navíc jsem oba scénáře napsal najednou. Fritz Bauer vznikl dřív, protože možnost ho natočit se naskytla dříve.

Recenze: Narušitel systému je nejenergičtější filmový debut roku

Stát vs. Fritz Bauer v Německu uspěl, mj. získal šest Německých filmových cen. Myslíte si, že i pop kultura pomáhá s vyrovnáváním se s historií?

Řekl bych, že Němci se umí se svou minulostí vyrovnat, lidi o ní mluví, učí se o ní ve škole, píšou se o ní knihy a točí filmy. Už od roku 1945 existují také silné tendence říct si: dost, minulost je passé, musíme se dívat do budoucnosti. Ale většina Němců to nedělá a minulostí se zabývá. Není to kvůli filmům, ty filmy jsou naopak toho důkazem. Já byl vychován jako katolík v Západním Německu a i když jsme v rodině neměli vysoko postaveného SS důstojníka, i já jsem cítil určitý pocit viny. Stačilo, že mí prarodiče v nacistickém režimu žili a že ve jménu Německa docházelo k hrůzám. Tato témata ve mně proto vyvolávala neklid. Když jsem jako filmař mohl ukázat, jak moc obdivuju Fritze Bauera, který se minulosti postavil, šlo pro mě osobně o velký krok. Dopřál jsem si čas a načetl si materiály o Třetí říši i o vývoji SRN v 50. a 60. letech. A díky Tiché revoluci jsem to samé udělal o NDR. Moje práce mi dala příležitost ponořit se hlouběji do historie obou částí Německa. Také jsem se setkal s Dieterem Garstkou, který napsal knihu Tichá revoluce.

Jak věrný film zůstal autobiografické předloze?

Události zůstaly stejné. Ale postavy a jejich charakterizace jsem upravil podle sebe. Nikdy neexistoval školák jako Erik, který střílel na učitele v amoku. Všechny příběhy v pozadí, retrospektivy do temné minulosti země jsem vytvořil já. Ale hlavně proto, abych vyzdvihl smysl příběhu tak, jak ho sám vnímám, abych ukázal na transformaci Německa v 50. letech. Myslím, že kdybyste školáky z Tiché revoluce a Fritze Bauera posadili do jedné místnosti, skvěle by si rozuměli. On totiž hodně oslovoval mladé a oni zase hledali někoho, kdo by je minulostí provedl.

Recenze: Jihokorejský Parazit je vítěznou satirou o třídním boji

 

Hrdinové Tiché revoluce jsou na začátku běžní teenageři, kteří záběry z Maďarska spatří vlastně omylem, když jdou tajně v Západním Berlíně do kina na erotický film. Mohl jste postavy a jejich problémy jednoduše vysvětlit svým mladým hercům, nebo jim doba komunismu 50. let připadala už vzdálená a absurdní?

Do rolí dospělých jsem záměrně obsadil herce z Východu, aby hlídali, že tam nenasekám chyby. Mladí herci si samozřejmě nic z NDR nepamatují, ale měli čas na přípravu, přečetli si knižní předlohu, k tomu se úzce drželi scénáře. Také jsem jim pouštěl filmy z NDR, dokumenty i hrané snímky, které se zabývaly svobodou projevu, a v NDR je zakázali. Ty jim hodně pomohly k pochopení, jak lidi tehdy přemýšleli, jak se opravdu snažili vytvořit socialistickou utopii. Nechtěl jsem černobílý film, který by říkal, že kapitalismus je dobrý a komunismus špatný. Na začátku Tiché revoluce je proto všechno hezké. Lidi mají práci, jídlo, slunce svítí… Až když školáci projeví jiný názor než politické vedení, poznají, kde opravdu žijí.

Národní třída: Povedený filmový portrét Rudišova rváče

V Berlíně existuje pořád řada připomínek minulých režimů ve formě různých muzeí nebo stánků. Stala se z minulosti už i turistická atrakce?

Samozřejmě způsobů, jak se k minulosti obracet, je hodně a mají různou kvalitu. Může jít o exotický karneval hlouposti, během něhož si oblečete tehdejší uniformu pro zábavu. Podobně lidi nosí palestinský šátek jako módní věc a ne jako politické sdělení. Ale i když se někdo vrací k historii povrchně, pořád to je lepší než na ni zapomenout. Dnešní Evropa je plná vzrůstajících nacionalistických tendencí, my Němci jsme na nacionalismus experti. Lidi by si měli minulost pamatovat.

I proto chcete točit filmy jako Tichá revoluce?

Určitě to má svou hodnotu a navíc jsou takové filmy zajímavé všude po světě. Promítal jsem Stát vs. Fritz Bauer třeba i v Japonsku, kde mají své zkušenosti s fašismem, ale jiný přístup k minulosti. Já své filmy natáčím tak, abych se na ně sám chtěl dívat. Chci, aby v nich bylo tempo, hudba, aby i těžké drama podaly divácky.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!