Režisér Kraume: Němci se umí se svou minulostí vyrovnat | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak uspět v krizi

Němci se umí se svou minulostí vyrovnat, říká režisér Lars Kraume

Iva Přivřelová

Čtrnáctý ročník festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest začíná v Praze 16. října, snímky z Německa, Rakouska a Švýcarska budou promítat i kina v Brně, Plzni a Jihlavě. Letošní program kromě pocty Bruno Ganzovi nebo Karlu Mayovi zahrnuje také sekci Tenkrát na Východě připomínající 30. výročí pádu berlínské zdi. V jejím rámci festival promítne mj. titul Tichá revoluce o skupině východoněmeckých maturantů, kteří se v roce 1956 rozhodnou ve třídě držet minutu ticha za oběti maďarského povstání. Dojemné drama poprvé uvedl jeho režisér Lars Kraume na 67. Berlinale.

Vy sám jste se v roce 1973 narodil v Itálii, jaké je vaše osobní spojení s historií NDR?

Žádné. Zároveň ale pro mě NDR byla dlouho ta druhá část Německa. Narodil jsem se v Itálii, protože moji rodiče tam chvíli pracovali, ale vždy jsem měl německý pas, vyrostl jsem u Frankfurtu. Poprvé a také naposledy jsem jel do NDR, když mi bylo patnáct, do Východního Berlína. Pořád si to pamatuju. O rok později padla berlínská zeď, a jakmile jsem skončil školu, hned jsem se vydal na Východ, na dlouhou cestu po Maďarsku, Rumunsku, Ukrajině, Polsku a Litvě, hodně mě ty kraje zajímaly. Tenhle film ovšem nevzešel z mého zájmu o Východ, spíš z mé snahy vyrovnat se s německou historií. Chci porozumět tomu, jak se Německo z nacistické země přerodilo v něco jiného. Jak na Západě, o tom vyprávěl můj předchozí film Stát vs. Fritz Bauer, tak na Východě, o čemž je Tichá revoluce.

Takže Tichou revoluci a Stát vs. Fritz Bauer můžeme brát jako určitý diptych?

Určitě jsou ty snímky spojené. Oba jsou politická dramata založená na skutečných příbězích, oba vypráví o občanské odvaze, o minulosti a o přerodu společnosti. Navíc jsem oba scénáře napsal najednou. Fritz Bauer vznikl dřív, protože možnost ho natočit se naskytla dříve.

Stát vs. Fritz Bauer v Německu uspěl, mj. získal šest Německých filmových cen. Myslíte si, že i pop kultura pomáhá s vyrovnáváním se s historií?

Řekl bych, že Němci se umí se svou minulostí vyrovnat, lidi o ní mluví, učí se o ní ve škole, píšou se o ní knihy a točí filmy. Už od roku 1945 existují také silné tendence říct si: dost, minulost je passé, musíme se dívat do budoucnosti. Ale většina Němců to nedělá a minulostí se zabývá. Není to kvůli filmům, ty filmy jsou naopak toho důkazem. Já byl vychován jako katolík v Západním Německu a i když jsme v rodině neměli vysoko postaveného SS důstojníka, i já jsem cítil určitý pocit viny. Stačilo, že mí prarodiče v nacistickém režimu žili a že ve jménu Německa docházelo k hrůzám. Tato témata ve mně proto vyvolávala neklid. Když jsem jako filmař mohl ukázat, jak moc obdivuju Fritze Bauera, který se minulosti postavil, šlo pro mě osobně o velký krok. Dopřál jsem si čas a načetl si materiály o Třetí říši i o vývoji SRN v 50. a 60. letech. A díky Tiché revoluci jsem to samé udělal o NDR. Moje práce mi dala příležitost ponořit se hlouběji do historie obou částí Německa. Také jsem se setkal s Dieterem Garstkou, který napsal knihu Tichá revoluce.

Jak věrný film zůstal autobiografické předloze?

Události zůstaly stejné. Ale postavy a jejich charakterizace jsem upravil podle sebe. Nikdy neexistoval školák jako Erik, který střílel na učitele v amoku. Všechny příběhy v pozadí, retrospektivy do temné minulosti země jsem vytvořil já. Ale hlavně proto, abych vyzdvihl smysl příběhu tak, jak ho sám vnímám, abych ukázal na transformaci Německa v 50. letech. Myslím, že kdybyste školáky z Tiché revoluce a Fritze Bauera posadili do jedné místnosti, skvěle by si rozuměli. On totiž hodně oslovoval mladé a oni zase hledali někoho, kdo by je minulostí provedl.

 

Hrdinové Tiché revoluce jsou na začátku běžní teenageři, kteří záběry z Maďarska spatří vlastně omylem, když jdou tajně v Západním Berlíně do kina na erotický film. Mohl jste postavy a jejich problémy jednoduše vysvětlit svým mladým hercům, nebo jim doba komunismu 50. let připadala už vzdálená a absurdní?

Do rolí dospělých jsem záměrně obsadil herce z Východu, aby hlídali, že tam nenasekám chyby. Mladí herci si samozřejmě nic z NDR nepamatují, ale měli čas na přípravu, přečetli si knižní předlohu, k tomu se úzce drželi scénáře. Také jsem jim pouštěl filmy z NDR, dokumenty i hrané snímky, které se zabývaly svobodou projevu, a v NDR je zakázali. Ty jim hodně pomohly k pochopení, jak lidi tehdy přemýšleli, jak se opravdu snažili vytvořit socialistickou utopii. Nechtěl jsem černobílý film, který by říkal, že kapitalismus je dobrý a komunismus špatný. Na začátku Tiché revoluce je proto všechno hezké. Lidi mají práci, jídlo, slunce svítí… Až když školáci projeví jiný názor než politické vedení, poznají, kde opravdu žijí.

V Berlíně existuje pořád řada připomínek minulých režimů ve formě různých muzeí nebo stánků. Stala se z minulosti už i turistická atrakce?

Samozřejmě způsobů, jak se k minulosti obracet, je hodně a mají různou kvalitu. Může jít o exotický karneval hlouposti, během něhož si oblečete tehdejší uniformu pro zábavu. Podobně lidi nosí palestinský šátek jako módní věc a ne jako politické sdělení. Ale i když se někdo vrací k historii povrchně, pořád to je lepší než na ni zapomenout. Dnešní Evropa je plná vzrůstajících nacionalistických tendencí, my Němci jsme na nacionalismus experti. Lidi by si měli minulost pamatovat.

I proto chcete točit filmy jako Tichá revoluce?

Určitě to má svou hodnotu a navíc jsou takové filmy zajímavé všude po světě. Promítal jsem Stát vs. Fritz Bauer třeba i v Japonsku, kde mají své zkušenosti s fašismem, ale jiný přístup k minulosti. Já své filmy natáčím tak, abych se na ně sám chtěl dívat. Chci, aby v nich bylo tempo, hudba, aby i těžké drama podaly divácky.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!