* Album Discouraged Ones (1998) představuje ve vaší diskografii předěl mezi starší tvorbou, vyrůstající z temně metalových kořenů, a novější – spíše rockovou – polohou. Jak přesnou představu nového zvuku jste měli při psaní materiálu na něj?
Chtěli jsme rukopis z předchozích nahrávek aplikovat na formát rockových písniček. A přesně takové album je. Na rockovou desku, která ctí tradiční struktury i délku skladeb, je až příliš ponurá, příliš monotónní, plná opakujících se, zato dále nerozvíjených motivů. V porovnání s Brave Murder Day je přesto přístupnější. Zvukem. I proto, že už neobsahovala hluboký vokál.
* Do jaké míry se tehdy změnil okruh interpretů, kteří vás inspirují?
Většina lidí dodnes věří, že jsme i v tomto ohledu udělali mohutný úkrok stranou, ale jsou daleko od pravdy. Nemyslím, že by se naše múzy příliš střídaly: vlivů sice neustále přibývá, ale spíše, než že bychom něco přestali poslouchat, dále objevujeme. A jako každý se pravidelně vracíme ke stálicím. Odjakživa mě kupříkladu inspirovali The Cure a těm pravověrným, kteří nám vytýkají přílišné vzdálení se kořenům, proto vždy připomínám, že motiv z jejich Disintegration jsme si vypůjčili už na prvním albu!
* Stejně důležitý moment pro další vývoj kapely znamenalo album Last Fair Deal Gone Down (2001). Vyniklo nejen produkcí, ale i mimořádně silnými písněmi. Zaslouží si i dnes nálepku Nejlepší album na Peaceville (legendární anglické nezávislé vydavatelství – pozn. aut.), která zdobila jeho původní vydání?
Otázka zní, jestli si jej kdy opravdu zasloužilo. O reklamním sloganu jsme do poslední chvíle netušili a z počátku jsme s ním měli velké problémy. Vždyť Peaceville vydali mnohé z nahrávek, kvůli kterým jsme se rozhodli hudbu dělat! Ale šéf značky Hammy dodnes žádnou debatu na toto téma nepřipouští a i za sebe musím říct, že jsem spokojený. Jsou to jedny z mých oblíbených písniček, a co se týče produkce, je tato deska naším ekvivalentem černého alba od Metalliky. Je radost se k němu po deseti letech vracet a v rámci výročního turné jej skladbu po skladbě odehrát celé.
* Na vašich albech jsou desítky skladeb, které si o živé zpracování vyloženě říkají. Podle jakého klíče je vybíráte do aktuálního koncertního setu?
Vítěz (bitky) bere vše! Snažíme se o kompromis mezi tím, co bychom rádi hráli a co by chtělo slyšet publikum, a přitom načít pokud možno co nejvíce desek. Některé skladby fungují lépe, jak vzhledem k ohlasům, tak hráčsky, jiné lze sotva hrát na venkovních pódiích, ale jen v klubu. Recept na ideální set neexistuje, každou písničku je třeba ozkoušet. Na turné se proto opakují situace, kdy po prvních pár zastávkách vyhazujeme novinky, o kterých jsme byli přesvědčeni, a narychlo oprašujeme staré jistoty.
* Nahrávky Katatonie představují neodmyslitelnou součást katalogu Peaceville. Jakou budoucnost mají podobné značky v éře, kdy umělci mohou být skutečně nezávislí, kdy mohou nahrávat i vydávat za své a pro potřeby distribuce a propagace si specialisty pouze najmout?
Nahrávací průmysl je přežitá instituce, vývoj technologií je tak rychlý, že s ním nestačí držet krok. Jenže většina vydavatelů se o to ani nepokouší, soustředí se spíše na kladení překážek. Jakmile bude většina umělců schopna postarat se sama o sebe v on-line prostředí a bude schopna financovat svá turné, propagaci jí již zajistí specializované agentury. Gramofirmy v tradičním chápání se tak ocitnou zcela mimo hru. Jenže ten správný okamžik zatím nenastal. Ještě pár let s Peaceville určitě spolupracovat budeme. A rádi: jsme jejich číslo jedna a zůstáváme jim věrní i proto, že nás před lety dostali nahoru.
Autor je spolupracovníkem redakce
