Snímek Nico, 1988, který na posledním benátském festivalu vyhrál druhou soutěžní sekci Horizonty, s přesvědčivou přirozeností přibližuje závěr života slavné a problémové zpěvačky.
Nico nebyla jen múzou Andyho Warhola a zpěvačkou Velvet Underground. A novinka Nico, 1988 není jen další životopisný film. Jak rok v názvu naznačuje, italská filmařka Susanna Nicchiarelliová se zaměřila jen na závěr života německé hudebnice. Konkrétně na pár posledních let, v nichž se Nico stále snaží zbavit odlesků šedesátých let, drog a záchvatů vzteku a hlavně si urovnat vztah se svým synem.
Patří film celoživotním fanouškům Christy Päffgenové, nebo spíš těm, co ji znají právě jen tak, jak ona sama nechtěla, z časů jejího mládí, jež ve filmu probleskuje jako mlhavá vzpomínka? Oběma. Ti druzí se dozvědí spoustu nového, jen by si měli předem přečíst pár základních dat včetně okolností její předčasné smrti v 49 letech, aby je nezmátl lyrický konec. Ti první mohou obdivovat přirozenost, neokázalost a energii, s níž režisérka a její tým k částečné biografii přistoupili, a skvělý výkon dánské hvězdy Trine Dyrholmové v hlavní roli.
S dlouhými černými vlasy, v černých kožených kalhotách, s drsným hlubokým hlasem, herečka, jež svůj talent zahrát cokoliv ukázala už ve filmech Rodinná oslava, Královská aféra nebo Komuna, Nico nenapodobuje.
Obývá ji s veškerým charizmatem živelné rockové hvězdy, která na své problémy dokáže zapomenout jenom na jevišti. Klíčové postavení má v jejím pozdním osudu scéna z ilegálního koncertu v socialistické Praze v kulturním domě na Opatově, která naplno ukáže její nejhorší i nejlepší stránky.
Nicchiarelliová nehodlá diváky deprimovat ani se trefovat do šablony celebrity na cestě ke zkáze. Její portrét se obejde bez řady klasických prvků žánru a objevuje člověka za ikonou, komplikovanou osobnost, kterou někteří z jejích spolupracovníků nesnášeli a někteří milovali, jako třeba její poslední, britský manažer. Nico je v tomto příběhu natočeném s kamerou neklidnou jako ona sama válečné dítě, které si destrukci nese pořád v sobě. A přitom stále doufá, že se osamostatní od temnoty, od slavných mužů, od své minulosti.
Nicchiarelliová také nehodlá svou hrdinku soudit, významně varovat, co člověku provedou drogy – na to stačí pořádně pozorovat výkon Trine Dyrholmové. Snímek ukazuje, proč je dnešní volání po ženských filmařkách důležité. Podobně věcný a zároveň empatický portrét nekonvenční ženy a ceny, kterou zaplatila za svůj styl života, je k vidění pořád málokdy.
Nico, 1988 (životopisný film, Itálie/Belgie, 93 minut)
Režie a scénář: Susanna Nicchiarelliová
Hrají: Trine Dyrholmová, John Gordon Sinclair, Anamaria Marincaová, Sandor Funtek ¨
Hodnocení: 75 %
Autorka je spolupracovnicí redakce
