Priority izraelské společnosti jsou pokroucené, myslí si režisér Samuel Maoz

Izraelský režisér Samuel Maoz získal za film Foxtrot Velkou cenu poroty na benátském festivalu a nominaci na Evropskou filmovou cenu.

Izraelský režisér Samuel Maoz získal za film Foxtrot Velkou cenu poroty na benátském festivalu a nominaci na Evropskou filmovou cenu. Zdroj: LFŠ Uherské Hradiště

Izraelský režisér Samuel Maoz získal za film Foxtrot Velkou cenu poroty na benátském festivalu a nominaci na Evropskou filmovou cenu.
Záběr z dramatu Foxtrot, za které režisér Samuel Maoz získal Velkou cenu poroty na benátském festivalu a nominaci na Evropskou filmovou cenu.
3
Fotogalerie

V pátek začala v Uherském Hradišti 46. Letní filmová škola. Jednou z dominantních částí zkráceného programu je fokus na současnou izraelskou kinematografii. Do výběru filmů patří i drama Foxtrot, za které režisér Samuel Maoz získal Velkou cenu poroty na benátském festivalu a nominaci na Evropskou filmovou cenu. „Kritizovat naši armádu, která symbolizuje osvobození od našich traumat, ze mě u docela velké části izraelských obyvatel udělalo zrádce,“ říká v rozhovoru pro server E15.cz Maoz.

Izrael je geograficky neevropská, ale kulturně evropská země. Cítíte se jako Evropan?

Cítím se někdy mezi. Ale být nominovaný a nejen na Evropskou filmovou cenu je vždycky příjemné. Cen není nikdy dost.

Foxtrot byl u vás doma velmi kontroverzní. Ministryně kultury Miri Regevová dokonce prohlásila, že „to je další důkaz, proč by stát neměl financovat díla, která mohou jeho nepřátelé použít jako zbraň propagandy“.

Ji ten film nepotěšil, vlastně se nám ale postarala o skvělou reklamu. Její reakce navíc myslím ukazuje, že sdělení Foxtrotu je pravdivé. A také že snímek funguje, pokud má ministryně kultury potřebu kritizovat film, aniž by ho viděla a s pomocí tak silného slovníku.

Kritizovat armádu, která symbolizuje osvobození od našich traumat, ze mě udělalo zrádce - v očích jejích i docela velké části izraelských obyvatel. Ani fakt, že jsem v armádě sloužil a zaplatil za svou účast v první libanonské válce tvrdou cenu, už neměl žádnou váhu.

Co k tomu můžu dodat. Pravda není něco, co můžete glorifikovat nebo očernit. Já prostě ukazuju izraelského vojáka jako mladíka, v podstatě ještě dítě, který má své pochyby a dilemata, není dobrý, nebo špatný, tak jako každý.

Samozřejmě pro mě jde i o filozofické zamyšlení o víře, na příběhu otce a syna, kteří si vzájemně ovlivňují osudy. A také o to, jak se vyrovnáváme s propastí mezi věcmi, které můžeme a nemůžeme ovlivnit. Foxtrot se podle mě vypořádává s otevřenou traumatickou ranou izraelské společnosti, která neustále tancuje foxtrot. Každá generace se ho snaží tančit jinak, ale všichni stejně skončí na místě, kde začali.

S vaším prvním filmem Libanon jste vyhrál benátský festival. Ovlivnil tento úspěch vznik Foxtrotu?

Mou motivací k natočení Foxtrotu bylo nějak zpracovat reakce, kterých se mi dostalo na Libanon. V něm jsem mluvil o svém osobním traumatu a když měl ten film premiéru, najednou jsem zjistil, že nejsem sám, že nás vlastně je až příliš.

Netrpíme klasickým posttraumatickým stresem. Dokážeme fungovat, pracovat, mít rodinu, ale něco v nás je rozbité. Naše společnost je celá traumatizovaná, vlivem holocaustu a válek o přežití. Tahle společná kulturní paměť je stále živá. Izraelci si připadají neustále ve válce, i když jsme národ vlastnící jaderné zbraně. A tak namísto, abychom nakrmili hladové děti, radši koupíme vojenské ponorky. Naše priority jsou pokroucené.

Je i na Foxtrotu něco autobiografického?

Hrdina Foxtrotu patří do druhé generaci přeživších holocaust, tak jako já. To znamená, že jsme si jako děti nemohli stěžovat. Naši rodiče i učitelé zažili koncentráky a mávali nám před očima zápěstím s vytetovanými čísly a křičeli, že přežili holocaust a my jsme rozmazlení spratci, kteří se narodili u moře a nemáme si na nic stěžovat.

Všechnu nespokojenost jsme museli potlačit a vyšla z nás další traumatizovaná generace. Jako dítě jsem holocaust nesnášel, všechno se točilo kolem něho. Když jsem dostal špatnou známku z matiky, má matka na to řekla: A pro tohle jsem přežila holocaust?

Pořád se cítíte ve stínu holocaustu?

Ano, i když s každou generací se ten stín zmenšuje. Ale je to velmi pomalý proces. Navíc nyní se poměry ve společnosti zhoršily jiným způsobem, lidi se začínají víc bát vyjadřovat, začínají se sami cenzurovat...

O to víc jsou důležité filmy jako Foxtrot.

Nejsem naivní, abych si myslel, že můj film toho moc změní. Ale v případě Foxtrotu alespoň vznikla nějaká diskuze, která trvala několik měsíců, neprobíhala jen ve filmových kruzích, a týkala se i některých tabu.