Po šestnácti letech vydala jedna z nejzásadnějších skupin novodobé české hudební historie nové album nazvané EvoLucie. Dlouhé čekání se vyplatilo.
Když před pěti lety oznámila léta rozhádaná ikona tuzemských rockových devadesátých let Lucie návrat na koncertní pódia, málokoho to nechalo lhostejným. Ale k opravdovému comebacku něco chybělo. Ano, nové autorské studiové album, které by dokázalo, že nejde jen o komerční recyklaci starých a nesmazatelných hitů prvního porevolučního desetiletí.
Ani na první tiskovce k návratu se o novém albu nemluvilo. Nakonec s ním Lucie přece jen přišla. A obavy, že celý ten koncertní – jinak velmi povedený – humbuk má za cíl jen vylepšit konta rockerů, kterým přibývají léta a výdaje, rozprášila zcela nekompromisním způsobem.
Dá se to říci o více kapelách, ale pro Lucii to platí dvojnásob – má v sobě jistou DNA, která funguje i po letech sporů a letité, dvanáctileté pauze. Lucie byla nejsilnější v prvotních dobách těsně po revoluci, kdy do toho svobodně třískala jako každý toho věku a doby hlava nehlava. Mnozí si i díky tomu sametovou revoluci spojovali mimo jiné s jejím „Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně“, případně „Sex je náš“. Kdo by to nebral, že.
A po těch letech pauzy je to slyšet znovu. Čtveřice Koller-Kodym-Dvořák-PBCH dokázala složit třináct nových písní bez jakékoliv snahy zapojit dříve nevydané skladby, kterých bezpochyby není málo, a beze snahy vypočitatelně se zapojit do nějakého nového hudebního a zvukového trendu, jako byly v minulosti podivné experimenty typu Kengi.
Znovu má drajv jako za mlada, což je slyšet v písních Burning Man, Sex 3 nebo Fénixovy slzy. Zároveň přibyly hloubavé texty, v nichž už přece jen rezonují zkušenosti více než pěti desítek let jejich života, jako v ryze vážných skladbách Já jsem pan Petr Monk, Já to nemám spočítaný nebo titulní EvoLucie.
Nemálo písní Lucie bylo samozřejmě o vztazích. David Koller je jako vždy spíše zamyšlen jako v jedné z nejsilnějších skladeb celého alba ve zcela civilním, prostém a uvěřitelném refrénu „Jsi nejlepší, kterou znám“. I dlouho pubertální pokusy Roberta Kodyma už nejsou až tak prvoplánovité – v písni Než tě rozkradou se to daří, u skladby Slečna do nekonečna to už tak zase nevypadá.
Nejvíce sympatické na celém albu je ovšem absence jakéhokoliv pozérství, machrování a umělé snahy ukázat: Tak hele, tady nás máte. EvoLucie je jedno z nejlepších alb, které kapela vydala. Doufejme jen, že se zase nerozhádají a svou DNA vloží ještě do dalších disků.
Lucie: EvoLucie
Vydal: BrainZone
Délka: 48 minut
Hodnocení: 90 %
