Italská režisérka a scenáristka Alice Rohrwacherová natočila zatím tři celovečerní filmy. Všechny přijal do hlavního programu slovutný festival v Cannes. Poslední dva přímo do soutěže, kde se oba dokonce dočkaly ocenění a impresionistické Zázraky o rodině medaře a jeho dcer dokonce dosáhly na Velkou cenu. A novinka Šťastný Lazzaro přicházející nyní do českých kin loni získala cenu za scénář. K tomu byl snímek nominován i na čtyři Evropské filmové ceny a devět italských Davidů, které se budou udělovat příští týden.
Rohrwacherová do filmu opět obsadila svou spolehlivě solidní sestru Albu. Titulní role ovšem patří andělské tváři a hlubokým prázdným očím debutanta Adriana Tardiola. Jeho Lazzaro je stvoření laskavé, naivní, udivené, neustále dobrosrdečné, prostě jako z jiného světa.
V poněkud podivném světě s ním také mnohem méně spokojeně žijí jeho rodina a přátelé, a to na izolovaném statku stárnoucí tabákové baronky, která se k nim chová jako k nevolníkům.
Snímek zpočátku působí jako civilní historické drama o humanismu v krutých podmínkách, odkazující tématem i syrovou krásou venkovských záběrů natočených na 16mm film na italské filmové mistry jako Olmi, Visconti či Pasolini. Kolem poloviny se ale změní v něco mnohem zvláštnějšího, a také problematičtějšího.
Druhá část se totiž odvíjí jako městské sociální drama a postava Lazzara do něj přejde pomocí zázraku, jehož důvěryhodnost je pro vyznění filmu klíčová. Kdo nepřijme přesun k magickému realismu, pro toho snímek skončí jako plochý pokus, jak spojit moralistickou biblickou alegorii s očividnou kritikou kapitalistických praktik využívání slabších.
Pozorovat, jak se nikoliv nadpozemsky dobrý, neměnný Lazzaro, ale jeho méně dokonalí a více lidští známí adaptují na nové podmínky moderního světa, mohlo být o dost zajímavější.
Magicko-realistická pohádka o bezelstném mladíkovi Šťastný Lazzaro patří k nejchválenějším evropským snímkům loňska. Od diváků však vyžaduje víru v zázraky.
Autorka je spolupracovnicí redakce
