Sám jsem se tajný pískací jazyk zločinců moc dobře nenaučil, říká režisér Kanárů Corneliu Porumboiu

Snímky z filmu Kanáři

Snímky z filmu Kanáři Zdroj: Aerofilms

Snímky z filmu Kanáři
2
Fotogalerie

Jedna z ikon tzv. rumunské nové vlny se z Cornelia Porumboiua stala v roce 2006, když v Cannes se svou hořkou komedií 12:08 Na východ od Bukurešti vyhrál cenu za nejlepší debut. Loni se na nejslavnější filmový festival, který promítal i jeho snímky Policejní, adj. a Poklad, 44letý režisér opět vrátil, tentokrát do hlavní soutěže. Podvratný detektivní thriller Kanáři, v němž rumunský inspektor rozehrává na Kanárských ostrovech nebezpečnou dvojí hru s policií a drogovou mafií, je od 8. května dostupný na online videotéce Aerovod.

Mění se s léty vaše zážitky z Cannes?

Spíš se mění filmový byznys. Já jsem tu pokaždé rád a zároveň nervózní, protože tu poprvé ukazuju svůj nový snímek publiku a pro rumunský film to hodně znamená. Naše kultura je přece jen marginální a promítání v Cannes představuje velkou šanci, jak být viděn a jak film prodat do světa. Od roku 2006, kdy jsem tu byl se svým celovečerním debutem, vzrostla role sociálních sítí a platforem typu Netflixu a je čím dál těžší najít si pro sebe prostor.

Neláká vás ty nové platformy využít a natočit pro Netflix třeba původní rumunský seriál?

Pokud bych měl příběh, který by vyžadoval tenhle způsob vyprávění, proč ne. Jinak já vyrostl na filmech, které jsem sledoval v kině, i na své snímky myslím jako na díla, která lidi uvidí na plátně. Možná se ale k jinému formátu někdy budu muset dostat. I Rumunsko samo se dost změnilo, jsme v Evropské unii, spousta lidí, která pracovala v zahraničí, se vrátila. Film je víc demokratický, každý může něco natočit. To s sebou přináší nové výzvy, nové nápady, každý se jako tvůrce měníme. Přijde mi, že v současnosti je čím dál zajímavější rozhlížet se kolem.

Stále patříte mezi oslavované tvůrce tzv. rumunské nové vlny, která v minulém desetiletí proslula sociálními dramaty. Nevadí vám to, když se její režiséři svými filmy od sebe čím dál víc liší?

Každý rumunský režisér má podle mě vlastní styl. Na začátku u nás asi existoval určitý typ estetiky, ale způsob, jakým každý stavěl příběh, se už lišil. Zvenku vypadá rumunská kinematografie víc jednotně, což je normální, když se během pěti let vynoří pět režisérů z jedné země, kterou předtím nikdo neznal, a každý mluví o problémech minulého a současného Rumunska. Žádný společný program jsme ale neměli a nemáme. S každým filmem si každý z nás vybírá svou vlastní cestu, k tomu se objevují noví režiséři. Řekl bych, že rumunská scéna je dnes docela zajímavá.

Kanáři se od zbytku vaší filmografie dost liší, souhlasíte?

Ano i ne. Pokračuju v tom, co jsem začal, najdete tam témata a motivy známé z mých předchozích filmů. Zároveň tu nejsem tak realistický, můj styl vyprávění a ztvárnění totiž definoval příběh o tajném pískacím jazyku, který používají zločinci.

Umíte ho používat teď i vy?

Zkusil jsem si ho, učitel toho pískání dokonce přijel do Bukurešti. Ale moc jsem na učení neměl čas a taky jsem už dlouho necvičil, takže v tom nejsem moc dobrý.

Jak jste se o pískání, kterým se dorozumívají na ostrově La Gomera, vlastně dozvěděl?

Před lety jsem o něm viděl reportáž ve francouzské televizi. Zrovna jsem dokončoval film Policejní, adj., kde jsem řešil, jak se využívá při policejní práci jazyk, a tohle mě zaujalo. Udělal jsem si nějaké rešerše a dokonce jsem napsal i první verzi scénáře, ale nebyl jsem s ní spokojený. K námětu jsem se vrátil až po dokončení snímku Poklad. K tomu mě napadlo, že bych mohl využít druhého protagonistu z filmu Policejní, adj., který je po deseti letech naprosto ztracený. A z těchto bodů jsem začal.

Od začátku jste tedy do hlavní role počítal s Vladem Ivanovem, který inspektora Cristiho ztvárnil už v Policejní, adj.?

Ano, hned od druhé verze scénáře. Už tu postavu dobře znal. Cristi je uzavřený člověk, takový ten muž bez výrazu, který neukazuje city. Přestal věřit ve svůj profesní i osobní život, začne pracovat pro mafii a vydělávat na pašování drog. Jako policejní důstojník je součástí mocenských struktur a je přesvědčený, že má svůj život pod kontrolou, ale brzy ho strhne vír událostí, které pod kontrolou nemá. Myslím, že ve všech mých filmech najdete podobnou postavu, seriózní muže, kteří se pouští do bláznivých věcí.

Z tohoto střetu serióznosti a šílenství vychází humor, kterým vaše filmy obvykle disponují. Jak moc je záměrný?

Humor pro mě vzniká přirozeně. Chci od herců, aby brali každou scénu vážně, i když působí naprosto absurdně. Baví mě vytvářet nerovnováhu mezi heroickou domýšlivostí a skutečným stavem věcí. V  Kanárech jsem ale několik vtipných scén vystřihl, rozhodl jsem se totiž víc akcentovat napětí. Trochu mě to zpětně mrzí, ale rytmu snímku to prospělo.

Rytmus je v Kanárech hodně důležitý, protože příběh je vyprávěný jako skládačka, pomocí kapitol a flashbacků. Jak vznikal scénář?

Hlavní struktura je založená na procesu učení. Hlavní hrdina se přijíždí na Kanáry naučit pískací jazyk, který se pro něj stane důležitější, než si myslel. Kdybyste se mě před pěti lety zeptala, jestli někdy použiju ve svém filmu flashbacky, řekl bych, že ne. Ale tady jsem díky nim mohl objevovat různé informace o hlavní postavě. Taky jsem chtěl, aby se on i diváci v té akci trochu ztratili. Mám rád filmy noir jako Hluboký spánek a Maltézský sokol, kde občas nevíte, kdo je s kým a proti komu.

Odkazů na filmy noir může divák najít v Kanárech víc.

Hrát si s tímhle žánrem pomocí odkazů, typů postav a atmosféry mě bavilo. Jsou to takové mé žertíky. Nejobtížnější bylo zařadit tam scénu ze sprchy, která připomíná Psycho. U ní se mě spolupracovníci ptali, jestli to myslím fakt vážně, ve scénáři to působilo namyšleně. Ale jsem režisér, tak jsem si to prosadil.