Hísek je umělec subtilní, velkou plochu plátna nepojme jediným gestem, spíše na ní rozvíjí příběh. Jako kdyby vytvářel komiks, v němž se ale vše odehrává v jediném panelu. Výjevy myticko-pohádkové musíme postupně na plátně číst. Bloudíme očima mezi bohatým předivem organických útvarů jako rybka mezi korály, sledujeme defilé postaviček, které všechny kolotají v podivném tanci vesmíru, života a smrti.
V našich krajích se docela dobře daří výtvarnému směřování, které bychom mohli nazvat psychedelismem. Patřili by sem medijní umělci z Podkrkonoší, Josef Váchal, ze současných třeba Martin Mainer či Petr Nikl. Nebo právě Jan Hísek. Mnozí psychedelisté by se zřejmě proti tomuto výrazu ohradili, protože zavání nezávaznými úlety na křídlech ilegálních substancí, zatímco to, čemu oni věnují své tvůrčí úsilí, je pro ně zcela jistě každodenní realitou, jen viděnou jiným, citlivějším zrakem.
Na druhé straně je pravda, že kulturní dopad skutečných psychedelik, od experimentů s LSD, kterým bylo Československo proslulé, po vřelé přijetí knih Carlose Castanedy, se popřít nedá. Hísek velkou část své výstavy věnuje právě Castanedovi a jeho cestám do hlubin indiánské duše. Jsou to bílá plátna s podivnými, temnými vyvřelinami ducha. Znepokojují mnohem více než všechna rádobydekadence na fotografiích LaChapella.
Jan Hísek: Noční jezdec
Galerie Rudolfinum – malá galerie
Výstava trvá do 26. února
Hodnocení: 90 %
Autor je spolupracovníkem redakce