Po letech zatracování, že žádný jeho další film není tak dobrý jako přelomová Rodinná oslava, se dánský režisér Thomas Vinterberg zase vrátil na výsluní. Jeho novinka Hon úspěšně soutěžila na festivalu v Cannes, v prosinci si její tvůrce díky ní převzal Evropskou filmovou cenu za nejlepší scénář. Příběh o učiteli z mateřské školy obviněném z pedofilie sám Vinterberg chápe jako antitezi Rodinné oslavy. „Cítil jsem, že by takový film měl vzniknout, a připadalo mi, že já jsem na to ten pravý,“ říká režisér.
V Rodinné oslavě nikdo nechce věřit, že otec zneužíval své děti, tady je hlavní hrdina osočen neprávem, ale všichni obvinění věří. Nechtěl jste, aby diváci tápali, zda je Lucas vinný?
Chtěli jsme mít tu antitezi k Oslavě, takže Lucas musel být nevinný. Pak jsem chtěl drama vidět jeho očima, být mu co nejblíže, pohrávání si s jeho vinou či nevinou mě nezajímalo. Navíc by to bylo trochu konvenční, lidi očekávají, že tato hra začne. O to to ale bylo těžší. Museli jsme si dávat pozor, publikum hledá znaky viny. Kdykoli byla kamera postavená tak, že Lucas vypadal trochu vinný, změnili jsme ji. Stačilo, aby měl trochu zamlžené brýle, a už působil jako pedofil.
Jak vás vůbec napadl tento příběh?
Už po uvedení Oslavy jsem dostával zprávy o podobných případech. Myšlenka, že opakováním vytvoříte pravdu, i přesvědčení, že děti nelžou, mi připadaly alarmující. A také zajímavé. Bylo to skvělé drama. Hon popisuje dva druhy oběti. Jednou je samozřejmě hlavní postava Madse Mikkelsena, neprávem obviněného. Ale oběťmi jsou i děti. Vyslýchají je a napovídají jim, co mají říkat, možná pak osoba, která jim byla blízká, půjde do vězení a ony vyrostou s přesvědčením, že se jim to opravdu stalo. Ty případy, které jsem četl, byly mnohem horší. Scény výslechů byly plné nechutných detailů. My jsme použili přepis skutečného rozhovoru, ale upravili jsme ho do takové verze „do letadla“.
Při vaší návštěvě Febiofestu jste Dánsko nazval Krajem plným hobitů. I když je příběh Honu univerzální, zakomponoval jste do něj kritiku Dánů a temných podtónů jejich mírné povahy, které si sami nechtějí přiznat?
Páteř filmu tvoří případ, který není dánský. Ani jeden z případů, které jsem četl, nebyl z Dánska, ale vždy z nějaké mnohem víc vzrušující země. Ale ve své práci zachycuji život kolem. Trávím hodně času s herci i se svým spoluscénáristou Tobiasem Lindholmem, abych vytvořil nějaké místo, a to je samozřejmě naprosto dánské. Tím se dostávám k tomu vrtání do vlastní půdy. Také bych řekl, že v mé zemi děti příliš ochraňujeme, což nahrává té viktimizaci. Proto je v Honu postava východoevropanky Nadi, mám romantickou představu, že ve východní Evropě lidi ještě kouří v přítomnosti svých dětí a nezapínají jim vždycky v autě pásy. Když jsem dával své děti do školky, řekli mi, ať jim nestrkám rukavice na provázku do bundy, že by se mohly uškrtit. Samozřejmě jsem se začal bát, že se uškrtí. Ale také jsem se začal bát, že je moc chráníme. Nemůžeme je ochránit před životem, přílišná ochrana vede k izolaci. Ta hysterie, která se v Honu zdvihne, z toho vychází. To je myslím velmi dánské. Nebo spíš západoevropské.
Film má celkem otevřený konec, jak ho interpretujete vy?
Říkáme mu francouzský konec, protože francouzské publikum podle nás ještě stále dokáže přemýšlet. Pro mě ten závěr znamená, že Lucas bude pořád ocejchován. Ptali jsme se testovacího publika, jak se bude jeho život vyvíjet, a přes 90 procent z nich mu připsalo docela dobrou budoucnost. A docela podobnou, že se odstěhuje do nového města se svou rodinou a povede dobrý život. Takže vědecky to je šťastný konec, měřili jsme to. Ale nejsem si jistý, jestli s tím budou souhlasit i lidé v kině.
Poprvé jste spolupracoval s populárním dánským hercem Madsem Mikkelsenem. Psal jste roli přímo pro něj?
Běžně píšu scénáře pro konkrétní herce. U Madse to ale takhle nejde, chce vždycky vidět scénář. Proto jsem tu roli napsal pro Roberta De Nira. Tedy podle De Nira, původně to měl být málomluvný muž, hrdina pracující třídy, něco jako De Niro v Lovci jelenů, což je jeden z asi pěti filmů, které mě pořád inspirují. Ale pak se zapojil Mads a on už takový krásný, silný muž je. Tak jsem mu navrhl, aby byl Lucas víc skandinávský. Práce na té postavě byla úžasná. Mads je naprosto oddaný, dychtivý, pracovitý, chápavý a velmi inteligentní, od rána do noci se na něco ptá. Proto jsem ho chtěl. S herci při práci diskutujeme, hádáme se, pijeme, abychom se dostali co nejblíže k jejich postavám, abychom stvořili i svět kolem nich. Pak se můžete před kamerou uvolnit.
Jaký je váš vztah s bývalými „bratry“ z hnutí Dogma? Jste pořád v kontaktu?
Ano, Lars von Trier byl pár dní ve střižně u Honu, já jsem četl jeho další scénář, pořád jsme ve stejné produkční společnosti, pořád se ovlivňujeme, jako vždycky. I s dalšími. To prostě v Dánsku děláme, v tom jsme také ten hobití Kraj. Jsme velmi malá komunita, tak si pomáháme. Tedy ne všichni, ale obecně platí, že nápady jsou zadarmo. Pokud si někde sednu s Perem Flyem a kompletně mu předělám scénář, je to jeho. Možná i proto máme v tak malé zemi tak silný filmový průmysl.
Co chystáte na rok 2013?
Další dánský film, který píšu opět s Tobiasem Lindholmem. Mám v hlavě i jiné projekty, jako adaptaci Hardyho románu Daleko od hlučícího davu. A ve Vídni inscenuji hru. Je to oslava alkoholu. V Dánsku rádi pijeme, osvobozuje to mysl. Navíc když se podíváte na historii, je vlastně docela neuvěřitelné, co všechno dokázali opilí lidé. Přijde mi zajímavé, jak může alkohol obohatit váš život a přitom kvůli němu můžete umřít. Tak o tom jsem napsal hru.
