Na pražských pódiích dnes startuje třítýdenní festival elektronické hudby Spectaculare. Vedle hvězd ambientní hudby, jako je německý skladatel Mathias Grassow nebo norský projekt Biosphere, na něj zavítá i legenda skandinávské avantgardy, norský trumpetista Arve Henriksen. Ve čtvrtek 26. ledna představí v pražském Paláci Akropolis tvůrčí spolupráci s rakouskou legendou laptop elektroniky Christianem Fenneszem.
Máte dost plný pracovní kalendář. Jak vypadá vaše každodenní rutina?
Snažím se pracovat každý den, alespoň chvíli hrát, udržet si kontakt s nástrojem, nahrávat ve studiu. Všechno, co dělám, čím trávím den, nějak souvisí s hudbou. Hodně o ní čtu, obecně hodně čtu a poslouchám desky, protože mi přihrávají nové impulzy.
Ale třeba i během čekání na letišti si otevřu laptop a pracuji s již nahranými věcmi. Naštěstí je moje žena rovněž hudebník a i moje děti mají k hudbě blízko, proto mám fantastické zázemí, protože mohu na půl hodiny, ale třeba i na dvě zmizet do studia a nerušeně pracovat. A je to prostředí inspirativní: děti neustále blbnou s nástroji, improvizují, což někdy dovede být neuvěřitelně nakažlivé.
Vaše hudba je převážně improvizovaná, sám o ní hovoříte jako o peru, jímž můžete psát cokoli a jakkoli. Stává se s věkem takové psaní snazší, anebo naopak spletitější?
Za rok mi bude padesát a jsem rád, že se mi stále daří držet krok. Ale není to jen lidmi, kterými se obklopuji, je to spíše v hlavě. S věkem roste zkušenost, máte víc odehráno, vyposlechnuto, zhlédnuto, lépe víte, co už hlavně po sobě nechcete opakovat. Ovládáte více technik, lépe se kamarádíte s vybavením. Ale důležitější je, že s každou nahrávkou si rozvíjíte představivost, kam ještě můžete zajít, jak můžete znít. Proto tolik přemýšlím o orchestraci. To správné slovo, které jsem nemohl najít u předchozí otázky, byla orchestrace: většinu dne, většinu času trávím nad ní.
To podstatné je tedy pro mě nejen snažit si v sobě uchovat, ale dále rozvíjet pozornost, zvědavost, probouzet v sobě zvídavé dítě.
Hovoříme-li o dětech, vaším zázemím je avantgarda a improvizace, oblasti spojované se svobodou a absencí pravidel. Povedete své potomky ke klasickému hudebnímu vzdělání, od nějž se slovy východních filozofií později budou muset odnaučovat?
Je to nekonečný koloběh. Také jsem jím prošel, třebaže to dnes všem, a to včetně mě, připadá neuvěřitelné. I já mám tradiční hudební vzdělání se všemi jeho představami. Když jste děti, hrajete přirozeně, nevíte, že existují normy, pravidla, nevědomě improvizujete.
Zkoušíte, učíte se, abyste přežili. A já si v sobě snažím uchovat právě tenhle instinkt. I když to občas znamená se od něčeho, co jste se naučili, vědomě odpoutávat. Ale to se netýká jen hudby. Platí to i pro mnoho vašich kolegů novinářů: aby se dostávali dále a někde na cestě neustrnuli.
Platí to pro básníky, rappery, sportovce: až ten instinkt a odvaha zajít za hranice bezpečné zóny vás mohou dostat dále. Nejen v hudbě, ale i ve sportu i v soukromém životě vyhledávám lidi, kteří jsou pozorní, vnímaví, zvídaví, vynalézaví.
Jste vyhlášeným fanouškem Realu Madrid, vnímáte i sport jako souboj mezi pravidly a otiskováním individuality?
Jasně. Ani můj oblíbený tým nemohl vyhrávat donekonečna, včera poprvé po čtyřiceti zápasech prohrál, vlastním gólem. Ale i tak je to mimořádný výkon! Tak vnímám i sebe: nemohu pořád vyhrávat. Kdykoli se začnu opakovat, stanu se čitelným, předvídatelným, a tím i neatraktivním, a ostatní mě přehrají nebo obehrají.
Publikum pak přestanu zajímat. Podstata hudby a sportu je příbuzná. Skutečnou osobnost poznáte, že i v tak předdefinovaném prostoru, jako je fotbalové hřiště, natolik zatíženém pravidly dokáže najít vlastní jazyk.
