*E15: Nevadí vám, že vás většina posluchačů má stále zafixovaného jako autora hudby k Amélii z Montmartru?
Amélii bych ani za klasickou hudbu k filmu nepovažoval. S výjimkou tří se jedná o přepracované skladby z mých předchozích desek. Většina lidí muziku vnímá jako neoddělitelnou součást filmu, sortu, která se obklopuje výhradně soundtracky, jejich autoři či interpreti příliš nezajímají. Čili Amélie pro mě představuje jen dveře, jimiž řada posluchačů k mé hudbě přišla. Odjakživa jsem hojně koncertoval, neustále potkávám fanoušky, kteří mě objevili jen díky tomuto snímku a často ani netuší, že mám i vlastní alba. Většina z nich mi už zůstala věrná, čili frustrující ta asociace určitě není, ale nijak mě netěší.
*E15: Jak jde dohromady vaše klasické hudební vzdělání s opakovaně přiznávanou inspirací post-punkem?
To jsou dvě sice propojené, novináři zato zcela překroucené informace. Klasické hudební vzdělání je určitě něco jiného než pár let hry na housle. Moje skladby dodnes řídí spíš intuice než poučky o harmonii nebo kompozici. A inspirace post-punkem… Když jsem začínal s první kapelou, představoval pro mne alfu a omegu, zcela bezostyšně jsme jeho hlavní hvězdy kopírovali. Vodítkem mi začal být až ve chvíli, kdy jsem se chtěl od všeho odtrhnout a začít věci dělat po svém. Díky němu jsem se rozhodl začlenit tolik netradičních nástrojů a i ty standardní používat jinak, než je zvykem. Houslím a klavíru jsem se snažil vtisknout jednoduchost a energii, již má v rocku kytara, dětské pianko jsem tahal přes různé efekty, aby nebylo tak předvídatelné.
*E15: Vaše poslední album Dust Lane je odlišné od předchozích jak ponurou průvodní náladou, tak i pojetím. Skládá se z více zvukových vrstev, díky čemuž má místy až kolážový charakter. Jde o předzvěst, jak budou vaše nahrávky vypadat do budoucna?
Dokončit ho trvalo dva roky! Celkem jsem nad ním tedy strávil pět let. Předchozí deska Les Retrouvailles (2005) byla testovací střelnicí, na níž jsem si ověřoval všechna „co“ a „jak“. Základy písniček jsou jednoduché, obtížné se ukázalo být až vrstvení zvuku. Měl jsem materiálu na dvojalbum, s tím, který mi přebýval, jsem měl různé úmysly. Jen část ale nakonec skončí na novém CD Sunline, které by mělo vyjít v říjnu. A bude zase docela jiné! Rád bych každou desku dělal podle jiného kopyta.
*E15: Dust Lane je velmi kosmopolitní album. Část vznikala na Filipínách, jiná je inspirována cestami po Blízkém východě.
Cestoval jsem po Asii a na Filipínách mě napadla písnička. Její základ jsem si ihned nahrál, a protože nerad přetáčím demo snímky, skončila na albu původní verze. Palestine je poznamenaná návštěvou Gazy, prvotním pocitem, kdy jsem uviděl prašnou cestu a uvědomil si rozdíl mezi skutečností a obrazem, jaký známe z médií. Ne že by vědomě zkreslovala, ale v každé fotografii je určitá stylizace, a tím i přetvářka.
*E15: Tradiční francouzskou kulturu jste dlouho odmítal jako něco, s čím vaše nahrávky nemají být spojovány. Z měnil se váš vztah k ní?
Pocházím z Bretaně, která je od zbytku Francie izolovaná. Zachovala si vlastní kulturu, jež vychází z keltské tradice a má blízko k irské nebo velšské. První metropole, kterou jsem navštívil, nebyla Paříž, ale Londýn. Když jsem se do Paříže ve dvaceti přestěhoval, bylo mi do breku. Byl jsem uprostřed kultury, jíž jsem nerozuměl. V Bretani se koná hned několik velkých festivalů, kde jsem se seznámil se spoustou světových kapel daleko dříve než s těmi francouzskými. Řada lidí považuje moji hudbu za typicky francouzskou. Ale není větší omyl! Cožpak akordeon nutně musí znamenat Francii? Odjakživa jsem se ten nástroj snažil používat po svém. Řekl bych punkově. Tak, jak se objevuje třeba v irských odrhovačkách. A přesto že je moje hudba francouzská?
Autor je spolupracovníkem redakce
