Herečka Romy Schneiderová sice zemřela v roce 1982, svými rolemi a osudem ale přitahuje veřejnost stále. Letos zájem o ní oživilo nejen osmdesáté výročí jejího narození, ale také německý snímek 3 dny v Quiberonu. Film se vrací do jara 1981, kdy rakouská hvězda usazená ve Francii během pobytu v lázních poskytla svůj poslední německý rozhovor. „Francouzi jí vnímají jako tragickou hrdinku. V Německu, a o tom jsou 3 dny v Quiberonu, jí pořád mlátili Sissi o hlavu a připomínali jí, že po ní už nikdy nebyla tak úspěšná,“ říká česká filmová historička Šárka Gmiterková, která se specializuje na filmové hvězdy.
Co na film 3 dny v Quiberonu říkáte?
Líbil se mi. Ale chápu kritické hlasy těch, kteří se Romy Schneiderovou zabývají. Podle nich snímek rozvíjí stereotyp spojený s touto herečkou, jenž je ovšem zároveň pravdivý. Přitom je logické, že režisérka Emily Atefová nechce nabízet nový úhel pohledu na Romy Schneiderovou.
Proč logické?
Od začátku se netají s tím, že film bere jako fikci a ne jako životopis. Což je trochu problematické, když se postava jmenuje Romy Schneiderová a film se zaobírá jejím rozhovorem pro magazín Stern, který je sám do jisté míry exploatační a manipulativní. Nicméně si myslím, že 3 dny v Quiberonu fungují velmi dobře a ukazují hvězdu jako někoho, kdo sám umí médii manipulovat. To je důležitý protipohled. Přestože Romy Schneiderová ve filmu už nedokáže jednat sama za sebe.
Z její biografie se zdá, že byla celý život závislá na okolí. Nejdřív jí život určovala matka, té se zbavila, když odešla do Francie s první velkou láskou Alainem Delonem…
Ona si nedovedla představit, že by měla život mimo filmy. Celý život si psala do deníku, že jako soukromá osoba je bezmocná, zato na plátně může cokoliv, co si zamane. Jenže vliv matky a milenců byl tak devastující, že narušoval i její kariéru. Když v pubertě začnete točit filmy a vaše matka si přes vás řeší vlastní ambice, asi to zanechá nějaký otisk. Romy se tehdy uměla vzepřít, jak ukazuje její odchod s Delonem. Německé prostředí to nepobralo, označovali ji za zrádkyni vlasti. Delona Němci dodnes berou jako toho, kdo jim odvedl jejich star.
Schneiderová také dokázala opustit prvního manžela, jenž byl o dost starší, jeho herecká kariéra upadala a podle biografií jí dlouhodobě psychicky srážel. Tato rozhodnutí se u ní dostatečně nezdůrazňují. Tedy její druhý manžel se snaží říkat, že její život nebyl samá tragédie a závislost. Akorát zrovna jeho její francouzští fanoušci neberou pozitivně, hlavně proto, že po její smrti běžně nabízel médiím fotky jejich dcery. Údajně to dělal proto, že by si jí stejně fotili. A je pravda, že po Romy zdědil značné dluhy.
Je podle vás důležité znát hercovo soukromí k tomu, abychom mohli plně rozebrat jeho výkony?
To ne, ovšem ne každý herec je hvězda. Hvězdy jsou herci s biografií, jak se říká. Ve chvíli, kdy o herci víme víc než jen sumu jeho rolí, stává se něčím víc. A pak máme tendence číst jeho role skrz jeho soukromí. U Schneiderové se to dělo nejen posmrtně, kdy je něco takového běžné, ale i za jejího života. Neustále se nad ní vznášel přízrak Sissi, u každé nové role se psalo, že s ní císařovnu konečně zabila. A protože často hrála postavy temné, určené smrtí, ve zpětném úhlu pohledu je nelze od jejího osudu oddělit.
I u nás se o ní pořád píše jako o Sissi. Zatímco tuto rakouskou trilogii z padesátých let často uvádějí televize, její pozdější francouzská dramata jsou dostupná hůře. Aspoň ve Francii se jí role Sissi zbavit podařilo?
Francouzi jí vnímají jako tragickou hrdinku. V Německu, a o tom jsou 3 dny v Quiberonu, jí pořád mlátili Sissi o hlavu a připomínali jí, že po ní už nikdy nebyla tak úspěšná. Přitom v sedmdesátých letech získala dva Césary. Němci také extrémně kriticky vnímali její matku kvůli jejímu vztahu k Hitlerovi, Francouzi ji brali jen jako typickou stage mother, která dceři nutí vlastní ambice. V 3 dnech v Quiberonu je jasně vidět, s čím se Romy musela potýkat stran německé recepce.
Mimochodem v anglicky mluvících zemích se Sissi nedistribuovala, takže tam Romy znají jen díky jejím pár pokusům v Hollywoodu. Ona neměla moc široký rejstřík, zvládala křehké, zranitelné dívky a pak tragické ženy, ale třeba komedii u ní moc nevidíme. Ve veselohře Dobrý soused Sam, kterou natočila s Jackem Lemmonem, je poznat proč.
I 3 dny v Quiberonu jsou v podstatě melancholické drama, nicméně zvláštně končí relativně šťastně, u ní doma s její malou dcerou. Přitom víme, že za pár měsíců jí tragicky zemře syn a nedlouho poté i sama Romy.
Řekla bych, že Emily Atefová operuje s tím, že její osud všichni víceméně znají. Zkáza je ve filmu cítit a závěr je jako oko hurikánu. Četla jsem recenze, které konec označovaly za morbidní, protože nám dává zbytečně falešnou naději. Smrt jejího syna ji přehoupla k fatální depresi. Ovšem ty scény s dcerou vycházejí z fotografií časopisu Paris Match. Tomu dala Romy své poslední velké interview, které ji ukazuje jinak než Stern. Optimističtěji, jako profesionálku.
Atefová nám ale spíš kreslí obrázek jako Stern a jakkoliv svůj film může brát jako fikci, většina diváků si bude myslet, že taková Romy byla. Zvlášť když je jí herečka Marie Bäumerová tolik podobná.
Sarah a její otec Daniel Biasini se ve Francii vůči tomuto filmu ostře vyhradili. Právě proto, že film Romy ukazuje jako tragickou trosku závislou na alkoholu a prášcích. Biasini si ji prý pamatuje jinak. Samozřejmě když s ní byl v druhé půlce sedmdesátých let ženatý, těžko bude tvrdit, že šlo o nejtemnější období jejího života. Přesto je jeho hlas důležitý. Přináší jiné svědectví, které Romyin obraz zajímavě rozevírá. Biasini také připomíná, že o Schneiderové často mluví lidi, kteří ji znali jen povrchně. Což je vidět už z množství knih, které o ní vyšly. Všichni se k ní touží vyjádřit a otázkou je, jestli jen nepřiživují příběh, který už známe.
O jakých třech dnech jejího života byste natočila film vy?
Určitě o jejím útěku s Alainem Delonem. Ten by jí ukazoval jako někoho, kdo si chce žít po svém, odmítá čtvrtý díl Sissi, ač místo toho točí film Kristina, novou verzi Ophülsova Milkování z třicátých let, kde hrála její matka. Zajímalo by mě vidět, co se pak dělo v Německu, jak vypadal její bouřlivý vztah s Delonem.
I když ji Delon po několika letech opustil, takový film by mohl končit tím, že si díky tomuto odchodu vydobyla kariéru nezávisle na Sissi.
Francouzské filmy jsou zajímavé, že představují do jisté míry dialog s onou německou nekritickou nostalgií Heimat filmu. Nabízejí i jiný pohled na válku, okupaci, kolaboraci. Právě v 70. letech dochází k řadě evropských kinematografií k vyrovnávání se s druhou světovou válkou. Zatímco Magda Schneiderová o svém vztahu k nacismu mlčela, Romy si uvědomovala, že nebyl v pořádku. Podle jedné teorie si dokonce svého prvního manžela Harryho Meyena, který byl židovského původu, vzala z pocitu viny. To zní přehnaně, její role ve francouzských válečných dramatech nicméně svědčí o tom, že chtěla být součástí tohoto vyrovnávání se s minulostí.
S rakouským přízvukem ve Francii problém neměla?
Tehdy se v Evropě točily obrovské koprodukce, přízvuky se tolik neřešily. Akcent víc vadí evropským hercům v Americe.
