Kuriozity Jihlavy: zazděná jeptiška nebo strom, který vyrůstá z kostí

Představujeme sedm málo známých zvláštností města Jihlavy. Turisté kvůli nim do města nepřijíždějí, ale místní se jimi občas chlubívají. Prostě – kuriozity.

1. Z náměstí do polí

Masarykovo náměstí v Jihlavě se vyznačuje jednou zvláštností, která upoutává často více než místní spíš ty, kteří do města přijedou poprvé. Ze samého centra krajského města – z Masarykova náměstí obklopeného tří či čtyřpatrovými domy – lze vidět pole a louky nad městem. Je to dáno charakterem krajiny v okolí města, především výškou táhlého stoupání na vrch Kolíbl jižně od města. Právě severní svah Kolíblu je z náměstí vidět, a to díky velké ploše náměstí a jeho sklonu směrem k údolí Koželužského potoka. Ještě lépe výškový rozdíl vynikne při pohledu z Kolíblu na město. Vrch Kolíblu – Holý vrch – se nachází 660 metrů nad mořem, kdežto průměrná nadmořská výška města je 520 metrů nad mořem.

2. Hlava žháře

Kdo je ten tajemný vousáč? Jeho bizarní tvář shlíží z nárožní „nohy“ arkýře domu při ústí ulice U Mincovny do Masarykova náměstí. Podoba muže s mrožími vousy se údajně na kamenné nároží dostala po popravě jihlavského žháře Víta Barrabáše. Žhář hned dvakrát v květnu 1548 založil ničivé požáry města. Podle legendy se údajně jeho hlava po stětí zakutálela až k nároží tohoto domu, který v té době procházel přestavbou do dnešní podoby. „A tak prý kameník vytesal do kamenného sloupku Barrabášův obličej. Je to ovšem jen nepodložená legenda,“ říká jihlavský badatel Ladislav Vilímek. „Dnes už nelze zjistit, zda vousatá tvář zobrazuje skutečně lotra Barrabáše, jehož podobu neznáme. Doboví kronikáři však zaznamenali, že Barrabáš byl za své skutky před popravou upálením krutě mučen. Kamenná vousatá hlava měla ale ve středověku praktický význam. „Hlava sloužila jako držák k upevnění kontrolního tržního měřidla,“ napsal o „vousáčovi“ jihlavský historik Zdeněk Jaroš. Zbytky železného držáku v hlavě zůstaly dodnes.

3. Oběť, nebo obětina?

Kámen hraje roli i v příběhu zazděné jeptišky. Ten patří k novodobým jihlavským legendám. Podle městské pověsti byla jeptiška zazděna do tunelu pod jihlavským městským vlakovým nádražím u parku Keťásek. Ve vnitřní stěně tunelu je místo, kde u země kamenné kvádry tvoří oblouk někdejšího výklenku. Právě v tomto zazděném výklenku má jeptiška odpočívat. Je téměř jisté, že ve výklenku jeptiška není, ale jeho pravý účel není jasný. „Je možné, že se při budování tunelu stala tragédie, po které byl v místě výklenku umístěn pamětní kámen a ten později zmizel,“ odhaduje Vilímek. Legenda o jeptišce však vznikla podle něj úpravou vyprávění o reálných obětech při středověkém budování velkých staveb – kdy bylo zvykem do základů staveb vložit mrtvé tělíčko dítěte. Na Vysočině byly takové pozůstatky nalezeny například na hradu Kámen či na zříceninách hradů Orlíka či Rokštejna. Tunel u nádraží je však novodobý. Vznikl při budování železničního náspu, dokončeného v roce 1887.

4. Tady je Löwovo

Šestimetrový štíhlý betonový pilíř s kulovitým zakončením upoutá na silnici od hlavního vlakového nádraží směrem ke čtvrti Helenín.
Ještě donedávna bylo na jeho vršku upevněno zrezivělé torzo zprohýbané železné konstrukce. Zcela jistě není pozůstatkem šibenice, jak se někteří domnívají – ta v tomto místě nikdy nebyla.
Podle jednoho výkladu byla kovová konstrukce mírou, kterou mohli vozkové na projíždějících povozech zjistit výšku nákladu, aby se vešli pod železniční most v údolí, jímž by projížděli směrem na Polnou. A nemuseli se vracet, kdyby v údolí zjistili, že most nepodjedou.
Podle druhé verze stávala u pilíře budka mýtného a železný převěs nad cestou oznamoval projíždějícím, že vjíždějí na soukromou cestu, kde se za průjezd platí. Cestu od nádraží do Helenína totiž vybudoval v 80. letech předminulého století majitel velké helenínské textilní továrny Adolf Löw.

5. Fešák strom

Nejkrásnější strom Jihlavy stojí u kostela sv. Jakuba. Je jím červenolistá forma buku lesního. Jeho jihlavský exemplář s dokonale kulovitou korunou má odhadované stáří sto let, obvod kmene u země činí 450 centimetrů. Strom v roce 2003 zvítězil v anketě o strom roku, kam ho přihlásili studenti jihlavského gymnázia. Odborníci se přou, proč se buku u gotického chrámu tak daří. Jednou z hypotéz je, že stromu svědčí místní podloží. Ve středověku zde totiž po staletí býval hřbitov a těla většiny nebožtíků zde dosud odpočívají v zemi. Pro růst některých stromů je příznivý vápník a ten se vylučuje z kostí nebožtíků. „Částečný vliv to může mít, všechno, co je tam v zemi, mu zřejmě dělá dobře,“ míní botanik Ivan Růžička. Buku podle něj také svědčí, že v okolí nemá konkurenční strom a je dostatečně vzdálen od kostelní zdi.

6. Dům „přílepek“

Nedaleko od skvostného buku lze v Hluboké ulici vidět další z jihlavských pozoruhodností. Je jí nejužší dům ve městě. Dům s číslem 9 byla postaven v polovině osmnáctého století poté, co městské hradby již přestaly plnit obrannou funkci. Pevnost Jihlava byla vojskem zrušena v roce 1755. Tehdy začalo ve městě přibývat domů, které využívaly částí hradeb jako jedné ze svých nosných stěn. Hradby tím pádem také určovaly půdorys domu.

„V nejužším místě má dům použitelnou šířku místnosti 120 centimetrů,“ napsal badatel Vilímek, který se historií domu zabýval. Začátkem dvacátého století se zde však sesunuly hradby i sklepení, a tak domu hrozila zkáza. V roce 1925 jej však stavitel Karl Weigner po letech příprav zpevnil. Neobvyklý tvar nejužšího jihlavského domu tím ještě více vynikl.

7. Legenda o trnech

Magické číslo tři. Co všechno se za něj může schovat? Dokonce i abstraktní kovářský výtvor. Ten dodnes zkrášluje prostranství před jihlavskou úřední budovou na Tolstého ulici, někdejším „Kremlem“ – sídlem okresního výboru KSČ. Budova byla postavena v roce 1985. Tři zhruba osmimetrové trny z kovaného železa vytvořil jihlavský umělecký kovář Alfred Habermann, který byl světově renomovanou osobností svého oboru. Původně měl před budovu po jejím dokončení Habermann vytvořit pouze klasický srp a kladivo. Ty nakonec zeď budovy do roku 1990 skutečně zdobily. Jenže navíc Habermann (zemřel před dvěma lety), aby uspokojil svou uměleckou duši a současně vyhověl zadání komunistických funkcionářů, vytvořil ještě tři pilíře. Soudruhům vysvětlil, že znázorňují tři zdroje a tři součásti marxismu-leninismu, symbolizují jejich hloubku i boj člověka – a své dílo tím obhájil. Je totiž natolik abstraktní, že může znamenat prakticky cokoli. Před lety Alfred Habermann vzpomínal, že „pilíře“ mu daly při výrobě zabrat především svou délkou – v tuzemsku v té době nebyla kovárna, do které by se vešly. Vykoval je tedy nakonec ve své vlastní kovárně v lesích u vísky Klatovec, kterou tehdy teprve budoval. Aby mohl dlouhé trny vykovat, přivedli mu do kovárny komunisté novým vedením elektřinu od transformátoru, vzdáleného více než tři kilometry.