„Zhruba šest z deseti lidí bude poslouchat, co jim vypráví kadeřník. A ti zbylí jednoduše potřebují někoho, na koho by mohli mluvit,“ vysvětluje Anthony Galifot, kadeřník ze západofrancouzského města Nantes a také autor knihy Kolem kadeřnického křesla.
Ačkoli tento fenomén ještě nebyl zdokumentován, za posledních 50 let se podstatně rozšířily podobné „nové druhy zpovědnic“. Sbohem, kostely a chrámy, vítejte kadeřnictví, salony krásy, knihkupectví, prodejní výtvarné galerie, obchůdky se starožitnostmi… a samozřejmě kavárny a bary.
Sociální sítě nic nezměnily
Exploze sociálních sítí a všech možných dalších digitálních prostředků za poslední dekádu nic nezměnila. Ve skutečném životě statisíce poskytovatelů služeb a obchodníků zjišťují, že padá na jejich bedra nutnost vyslechnout si každodenní stesky a strasti zákazníků.
Matky potýkající se s puberťáky, nevěrní partneři a partnerky, zdravotní problémy… monology vedené s mokrou hlavou v kadeřnictví mohou trvat od pár minut až po více než hodinu.
„Zhruba za poslední rok začali zákazníci hodně mluvit taky o práci. Bojí se, že dostanou padáka, anebo jsou vystresovaní, protože se snaží zvládat několik zaměstnání najedou,“ potvrzuje Johanna Cohenová z pařížského salonu krásy, se kterou se prý zhruba polovina zákazníků dělí o své starosti, zatímco si nechávají stříhat vlasy.
Důležitá je možnost mluvit
„Na podobných místech se lidé svěřují do našich rukou, a to jak fyzicky, tak duševně,“ říká Soledad Ottonéová, která svého času prodávala knihy v chilském Santiagu. „Pro lidi je důležité, aby měli někoho, s kým mohou mluvit a kdo není členem jejich rodiny,“ souhlasí knihkupec Alexander.
Podle těchto moderních zpovědníků svěření se s osobními problémy přichází v určitý okamžik. „Je to ve chvíli, kdy jim stříháme vlasy, právě tehdy se lidé začínají svěřovat,“ vysvětluje pařížský kadeřník Alain. „Tehdy máme ústa nejblíže jejich uším.“
V salonech krásy k tomu pak dochází „při odstraňování chloupků voskem, ne při masážích,“ dodala Cohenová. „Při nich lidé leží na břiše, takže na nás nevidí.“ V barech lidé začínají být povídaví „po jedenácté večer, když nemůžou spát, protože nejsou unavení… anebo naopak jsou unavení až moc“, říká barman Arthur, který připouští, že diplom ze sociologie mu pomáhá udržovat si od svých zákazníků jistý odstup. Někdy zpovědi zákazníků mohou být hodně nečekané. „Jednou si sem sednul chlap a okamžitě na mě vypálil: 'Právě mi umřel táta.'“
„Loni v létě se tu jedna paní dívala na obraz a vyhrkla: 'To je přesně ta modrá, co měla ráda mamka.' A pak se rozplakala,“ vypráví obchodnice s uměním Françoise Livinecová. Podobné světské zpovědi mohou dokonce odhalit i vnitřní dilemata zákazníků. „Ti lidé, kteří nikdy nevědí, jak chtějí ostříhat vlasy, jsou obvykle stejně nerozhodní, jakmile dojde na zásadní životní kroky. Jiní jednoduše nemají rádi sami sebe a nebudou spokojeni s tím, jak vypadají, ať bude sestřih jakýkoli,“ vysvětluje vlasový stylista Gontran Sarret.
Lidem chybí kontakt
A co tomu všemu říkají opravdoví psychologové? Rostoucí počet podobných intimních odhalení v obchodech a provozovnách je „symptomem společnosti, které chybí lidský kontakt. Od chvíle, kdy se narodí, potřebuje dítě mléko, ale také interakci s dalšími lidmi. Tomu se člověk pragmaticky přizpůsobuje a nachází si nová místa, kde může sdílet osobní věci s jinými,“ míní psychoanalytička Monique Dechaudová. Autorka knihy Ten další divan navíc připouští, že šílení po psycholozích a psychoanalyticích v 90. letech minulého století a tehdejší dogmatické psychologické školy „mohly pověst psychologů i psychiatrů poškodit“.
