Rehabilitační centrum v Čeladné je plné překvapení. Jako jedno z mála v regionu léčí mrazem. Lidé se při terapiích uzdravují i vnitřním úsměvem. Problémy se v areálu zamykají obyčejným malým visacím zámkem. A aby to nebylo všechno, začal doktor Andrew A. Urbiš léčit i tmou, což je republikový unikát.
„Terapie tmou má kořeny v Tibetu. Loni jsem ji vyzkoušel sám na sobě. Nechal jsem se zavřít na deset dní do protiatomového krytu. Když jsem vyšel ven, zlepšil se mi zrak a sluch,“ přibližuje netradiční léčbu Urbiš. Lidem by tma měla pomoci řešit hlavně psychické problémy.
Celá terapie tmou začala v Čeladné nenápadně – černou maskou, kterou lidem doktor nasazoval v temné komoře. „K tomu používám speciální hudbu. Pacientovi řeknu, aby ze sebe vykřičel svoje problémy,“ přibližuje Urbiš místo, ze kterého se často line nejeden vulgarismus.
Dnes už je v rehabilitačním centru i dům s nápisem Vila Mátma. Právě ten je určený k týdenním pobytům ve tmě. Jako první si sedm dnů bez jediného paprsku vyzkoušela osmapadesátiletá Hana Holčáková z Frenštátu pod Radhoštěm, která léčbu v Čeladné vyhledala v době, kdy jí umřel otec při dopravní nehodě a rozpadlo se jí manželství. „Ujasnila jsem si hlavně životní priority. Po té terapii se
mi navíc strašně zlepšil sluch a zrak,“ říká dnes Holčáková.
Kolik je hodin? Ve tmě mizí veškerá orientace
V pokoji měla postel, rotoped, židli, počítadlo, skříň na prádlo a lavor s kameny. „Na počítadlo jsem se snažila psát, kolik už uteklo dnů. Orientace v čase je v té tmě opravdu špatná,“ přiznává Holčáková. Většinu prvního dne prospala. Pro případ, že by se člověku udělalo špatně, je ve vstupní místnosti přímo nad stolem speciální vypínač. „Stačí ho zmáčknout a rozsvítí se světlo. Podobnou funkci
tady má zapečetěná krabička. V ní je také tlačítko, které stačí zmáčknout a přijdeme,“ vysvětluje lékař Andrew A. Urbiš, který léčbu tmou v Čeladné zavedl.
„Nesměla jsem si s sebou vzít telefon a žádné věci, které by mi připomínaly běžný život,“ vzpomíná Holčáková. Ta při pobytu neměla nejmenší tušení, kolik může být hodin. „Co je vlastně za den, jsem poznala podle jídla, které jsem dostávala jednou denně. A i tak to bylo moc. Zjistila jsem, že většinou asi jím pouze očima,“ vypráví Holčáková. K jídlu žena dostávala hlavně rýži se zeleninou. Během týdne
zhubla kolem tří kilogramů.
„Nejdůležitější jsou rostlinné bílkoviny. Člověk v té tmě ani nemá moc hlad, protože tma zpomaluje metabolismus,“ vysvětluje Urbiš. První absolventka léčby tmou hned druhý den svého pobytu viděla mobil, který ovšem ve skutečnosti nikde nebyl.
„Slyšela jsem ho zazvonit a jasně jsem ho viděla u ramene. Na mobilu svítil nápis zpráva. Byl to zvláštní pocit. Věděla jsem, že tam nemůže ležet, protože jsem ho měla doma v šuplíku,“ líčí Holčáková.
Čtvrtý den v naprosté tmě na ženu přišla první krize. „Vzpomněla jsem si na vnuka, který slavil narozeniny. Měla jsem hrozné pocity z toho, že u něj nejsem. Potom jsem šla z koupelny a povolila se klika.
Trochu jsem zazmatkovala, ale pak jsem si řekla, že se nic neděje. Záchod jsem měla u sebe a vodu na pití taky,“ vzpomíná Holčáková, která se prý situaci pouze zasmála. Každý den také šlapala na kamenech, které měla u postele v míse. „Uvolňuje to chodidla. Musím se přiznat, že se mi jednou podařilo mísu rozsypat.
Některé kameny jsme našli, až doktor rozsvítil,“ popisuje Holčáková, která si během sedmi dnů hodně zpívala písně z mládí a jako „velký posun“ vnímala nahmatání kliky napoprvé. „Ke konci pobytu už jsem
viděla i obrysy některých věcí. Upřímně se mi z té tmy vůbec nechtělo. Uvědomila jsem si tam, že jsem utekla od všeho automatického, co jsem si nikdy neuvědomovala. Neposlouchala jsem, co mám a nemám, z rádia, neumývala jsem podvědomě nádobí,“ směje se Holčáková.
Psychické i fyzické stavy s pacientkou rozebíral lékař. „Měla tam i ukrytý telefon, kterým mě mohla kdykoliv zavolat,“ dodává Urbiš. Podobný zážitek jako Holčáková podle ředitele Beskydského rehabilitačního centra Milana Bajgara zanedlouho zažijí další lidé. „Ve vile ještě děláme nějaké úpravy, ale už brzy provoz zahájíme,“ slibuje Bajgar.
Týdenní pobyt ve tmě na Čeladné bude stát kolem tisíce korun za den.
Léčí se také úsměvem, problémy lze zamknout
U doktora Urbiše člověk zjistí i to, v čem tkví léčba úsměvem. „S touto technikou jsem se seznámil v Číně. Tam se pacienti pod vedením mistra usmívají postupně na svoje vnitřní orgány a ty se uzdravují,“
přibližuje Urbiš, který pacientům pustí CD s přesným návodem.
Léčit se vnitřním úsměvem se do Čeladné přijela i padesátiletá Alena Baronová. „Ležíte na lehátku a posloucháte instruktážní CD. Soustředila jsem se na játra, plíce, ledviny,“ popisuje Baronová. Ta Urbiše vyhledala po autonehodě, kdy už prý byla z postupů lékařů bezradná. „Posílali mě z vyšetření na
vyšetření a nijak to nepomáhalo. Klasické medicíny jsem se nevzdala, ale tohle stejně navštěvuji. Po léčbě úsměvem se vždycky cítím jako znovuzrozená. Je to takové zastavení od každodenního spěchu,“ líčí Baronová.
Nedaleko míst, kde Urbiš léčí úsměvem a tmou, je oplocený strom. Na plotu je už z dálky vidět několik lesklých zámků. Těmi si tam lidé uzamykají problémy. Své zámky tu mají i známí lidé, například Iva
Bittová nebo Richard Müller. „Tuto metodu používají zase buddhističtí mniši v klášteře na posvátné hoře Emej. Poutníci z celého světa vystupují po tisících schodech, aby uzamkli visacím zámkem svoje starosti, anebo zpečetili svoje záměry,“ vysvětluje Urbiš.
Podle psycholožky Ludmily Mrkvicové má každý způsob léčby něco do sebe. „Nejsem odpůrcem žádné
formy terapie, pokud je účinná. Na prvním místě by měla vždycky zůstávat klasická léčba, tedy medicína. Pokud nepomáhá, ať člověk vyhledá i jiné formy, třeba právě alternativní medicínu, ale měl by k nim přistupovat jako k jídlu. Tedy přiměřeně a neměl by se přejídat,“ říká Mrkvicová.
Psycholožka zdůrazňuje, že je při výběru alternativní léčby nejdůležitější informovanost.
„Vždycky zdůrazňuji, že by si každý měl toho, kdo používá alternativní přístupy, nějak ověřit, zjistit si, kdo to je. V každém případě by neměl slepě, nebo až fanaticky, přistupovat k žádnému z alternativních
oborů,“ uvádí Mrkvicová.
