Dobrý učitel vysvětluje, výborný ukazuje. Ale jen ten nejlepší inspiruje. Týdeník Sedmička hledal legendární učitele. Ty, kteří inspirují.
Vtipná moudra
Ivana Pešková pracuje na poděbradském gymnáziu od roku 1972. Učitelka českého jazyka a dějepisu může psát historii školy. „Zažila jsem čtyři ředitele, byla jsem třídní učitelkou pěti tříd,“ říká Pešková. Charismatická dáma nikdy nebyla prototypem kantorky, jejíž bonmoty či svérázné metody by septimáni rozebírali nad cigaretou při přestávkách mezi hodinami. Studenty zaujal její lidský a přátelský přístup, inteligence a moudrost.
„Profesorka Pešková vždy dokázala poutavě a vtipně vykládat látku. Nezapomenu, jak popisovala Věstonickou venuši: Tato keramická soška se vyznačuje kyprými tvary, vypadá asi tak nějak jako já. Mizivé procento učitelů si dokáže udělat legraci samo ze sebe a navíc se přitom neobávat ztráty autority. Ona to dokázala,“ říká s úsměvem Peškové bývalá studentka Jitka Peřinová.
Poděbradskou kantorku nejvíc potěší zpětná vazba studentů. Když žáky pro „svůj“ předmět nadchne či jakkoliv pozitivně změní jejich myšlení či chování, její duše zaplesá. „Je otázkou, zda cílem kantořiny je dostat do studentů všemi způsoby co nejvíce informací, nebo je kladně ovlivnit po lidské stránce,“ uvažuje žena, jejíž vyprávění by se dalo poslouchat hodiny. Občas se jí přihodí, že na ulici potká svého bývalého studenta, který se k ní hlásí. „Takové situace učitele moc potěší,“ vypráví Pešková.
U vedlejšího stolu v tomtéž kabinetu sedává jiná učitelka českého jazyka a dějepisu – Romana Martínková. Jde o bývalou žákyni Peškové.
„Když jsem na gymnázium nastoupila, potěšilo mě, že v kabinetu budu právě s kolegyní Peškovou. Nejtěžší pro mě bylo, když mi paní profesorka nabídla tykání,“ říká Martínková.
A jak se na „líheň“ svých nástupců dívá sama Pešková? „Razím jedno heslo: Nejlepší je, když se naším kolegou stane ten, koho jsme si vychovali,“ říká kantorka.
Vzácná shoda
O tom, že tohle krédo nectí jen v lázeňském městě, svědčí pohled do učitelského sboru Gymnázia Kolín. Český jazyk tady učí Jana Matějková a Jana Matějková. Kdo si myslí, že jde o příbuzné, mýlí se. Matějková mladší je bývalou žákyní a současnou kolegyní své jmenovkyně. Pletou si je lidé často? „Ano, hodně. Stává se mi, že mi student tlumočí pozdrav od otce. Poté, co se dozvím věk dotyčného, s úsměvem studentovi vysvětlím, jak se věci mají,“ vypráví učitelka českého jazyka a základů společenských věd.
Matějková starší si na svou kolegyni dobře vzpomíná i z doby, kdy je dělil kantorský stupínek. „Janu jsem učila ruštinu. Byla výborná žákyně,“ chválí kantorka, která nejspíš drží kolínský rekord. Na jedné škole učila dvaačtyřicet let v kuse. Nyní je na ní dočasně, coby náhrada za kolegu, který nastoupí v říjnu.
Jak se studenti mění v čase, dokumentují slova Jany Matějkové mladší. „Dříve ocenili, když jsem jim pustila film. Dnes mám pocit, že je pro ně zajímavější, když si mohou při hodině obyčejně popovídat,“ tvrdí kantorka.
Matějková mladší působí, stejně jako Pešková v Poděbradech, také v roli výchovného poradce. Čas od času se jí stane, že se u některého ze studentů setká s dramatickou situací.
„Jedné slečně jsem pomohla najít psychologa. Byla nešťastná sama ze sebe a, po pravdě, také já z ní. Nakonec vše dobře dopadlo. Psycholog dívku podpořil a společně našli cestu z kritické situace,“ těší Matějkovou.
Čtyři učitelky z tohoto příběhu se kantořině věnují dohromady už více než sto let. Ať už chtěly, nebo ne, z odvážného kvarteta se staly legendy s třídnicí v podpaží ještě před uzavřením jejich kariéry…
