Let nad údolím Labe: napětí i křik

Terénní auto šplhá serpentinami na děčínskou vyhlídku na Pastýřské stěně. Sedím s Danuší Bednářovou, se kterou jsem se v rámci městských oslav v Děčíně rozhodl na laně přeletět soutěsku nad řekou mezi děčínským zámkem a Pastýřskou stěnou.
„I když jedu poprvé, hrozně se těším,“ říká s nadšením devětatřicetiletá žena. Řidič jí jen přikyvuje. Sjet po laně zavěšený na skobě nad údolím Labe. Podle Bednářové pohoda, žádný stres. Jen výška devadesát metrů a délka dvě stě šedesát metrů.
Strach mě přepadl ve chvíli, kdy jsem podepisoval revers. Všechno nebezpečí beru na vědomí. Čím víc jsme se blížili k Pastýřské stěně, vytrácela se mi z obličeje barva. Na vyhlídce nás přivítala dvojice instruktorů.

Pít na kuráž nepomáhá

„Včera jsme tu měli paní, která si na kuráž dávala dole panáky. Nakonec z toho sešlo, protože se mezitím opila namol. Nemáte s tím někdo problém?“ ptá se nás Karel Martínek a vytahuje z pytle helmy a postroje. Při pohledu do propasti pocítím slabou závrať. Lano končí ve druhém patře věže děčínského zámku. Na druhé straně matně rozeznávám postavy dalších instruktorů. „Nebojte, je to naprosto bezpečné, každý si to pochvaluje,“ konstatoval Martínek.
Chabým úsměvem se s ním snažím souhlasit, ale nějak to nejde. Danuše Bednářová už má na sobě postroj a visí na laně. „Až budete sedět, pusťte se lana. Kdybyste nemohla doručkovat, z druhé strany vám hodí provaz a přitáhnou vás. Tak nashle dole,“ dodává instruktor. S jekotem Danuše lehce sklouzává nad bezednou propastí a za pár okamžiků mizí v okně zámku.
Řada je na mně. Při přelézání zábradlí vyhlídky cítím divný pocit. Srdce mi buší o sto šest a krev se hrne do spánků. Slova instruktora skoro nevnímám.

Třicet zběsilých vteřin

Raz, dva, tři a rozmáchnu rukama do prázdna. Zběsilou rychlostí se řítím dolů a křečovitě svírám karabinu, na které visím. Okolí se mi míhá před očima jako pásek zrychleného filmu. Chci křičet, ale srdce mi bije až v krku. Třicet vteřin a jsem na druhé straně.
„Jaké to bylo?“ chtějí vědět instruktoři ve věži. Zmateně melu jakási slova, mozek pod návalem adrenalinu vypověděl službu. Nohy mám ještě roztřesené, ale vychutnávám si každý krok po pevné zemi. Adrenalinové sporty jsou fajn, pomyslím si, a krásné je žít.