„Už tam budem?“ ozývá se co chvíli provokativně hláška známá ze Shreka z vysílačky. Je sobota brzy ráno a nad Hradcem, kde se má konat akce Balonové nebe, se místo balonů vznáší mlha. Kolona aut naložených balony proto míří na jiné místo odletu – za Heřmanice u Jaroměře.
Nad tamní loukou se během pár minut zvedají k nebi obrovité balony se zavěšenými koši. Mám trochu strach, poletím poprvé, stejně jako mí dva spolupasažéři. Koš se odlepuje od země a rychle stoupá. Z postav dole jsou už tečky. Obavy však brzy střídají docela jiné pocity. Ticho jen občas přehlušované zvukem hořáku a pohled na přesně barevně oddělená políčka, v dáli na Krkonoše, směrem na Hradec se stále vznáší hustá sněhobílá peřina z mraků.
„Je to nádhera,“ svěřují se se svými pocity spolucestující.
„Teď se držte, pokrčte nohy v kolenou a pérujte,“ nabádá nás pilot po hodinovém letu, klesáme dolů.
Fantazie začíná pracovat. Představuji si, jak se koš převrací a balon nás táhne rozbahněným polem. Nic z toho se však nestane. Do bláta koš přistává hladce a ve stoje. Jedno překvapení nás ale ještě čeká. Asi po půl hodině klečím ještě s dvěma pasažéry z balonu v trávě u čerpací stanice v Jaroměři. U hlavy nám hoří plamínek ze zapalovače, cítíme ofouknutí, na hlavu se nám sype hrst zemimy a po vlasech nám stéká šampaňské. To nás pilot balonu Jan Fischer křtí ohněm, vzduchem, zemí a šampaňským a povyšuje na „hraběte a hraběnky od Jaroměře tam na poli přistavší“.
Zvyk sahá až do doby, kdy se začala psát historie vzduchoplavby, do časů bratří Montgolfierů, kteří první balon za pomoci výpočtů rytíře Pilastra de Rozier ve Francii sestrojili. Jacques-Étienne Montgolfier a rytíř de Rozier se pak v září 1783 stali prvními vzduchoplavci. Rozier patřil ke královskému dvoru a pro Montgolfiery zařídil audienci u krále. Měli pro něho připravit velkou akci.
„Bylo to 14. září 1785. Pro Ludvíka šestnáctého byl ušit nádherný balon a rytíř de Rozier mu zvěstoval: Výsosti, ovládli jsme pro Vás nebe. Král byl majitelem všeho, celé země a šlechticům dával v léno majetek. Proto létání mělo být výsadou šlechty. Vydal zákon, že letět může kmán, ale pokud přistane ve zdraví, musí být povýšen do šlechtického stavu. Tuto tradici přejímáme a velice ctíme. Z pověrčivosti, aby se nám nepřihodila smůla, a aby se rozšiřovaly naše řady,“ vysvětlil Fischer.
Hrabata a hraběnky přijaté do cechu větroplavců mají kromě práva nosit zmíněné tituly i povinnost - pomoci v případě nouze jiným balonistům.
