Nedošel klidu, a tak za strašného skřípění vylézá z rakve, v noci bloudí kostelem, v podobě černého psa bloumá Libercem a na Ještědu řeže v noci skály i zaběhlé poutníky.
To je úděl ducha Christiana Platze z Ehrentalu, jednoho z nejznámějších přízraků Liberce.
Platz ve svém pozemském životě udělal hvězdnou kariéru. Z obyčejného pláteníka to postupně dotáhl až na městského hejtmana v Liberci a vrchního panského inspektora pro celé panství Liberec a Frýdlant.
Dřel z lidí kůži
Když pak obdržel čestný titul „z Ehrentalu“, na svůj poddanský původ zapomněl a z obyčejných lidí „dřel“ kůži. Zaváděl nová pravidla a za jejich porušení nechával lidi přikovat k pluhům i trpět hladem. A právě kvůli tomu teď jeho duch musí strašit.
Se strašidelným duchem Christiana Platze se setkali obyvatelé Liberce už před několika sty lety. Pověsti o Platzovi se totiž dochovaly v několika starých německých knihách.
Právě vliv německých pověstí dělá z přízraků a tajemných míst v Liberci unikát. „Německé pověsti jsou totiž mnohem víc morbidní. České jsou jako pohádka, kde víly a vodníci sdílejí těžký úděl člověka a čerti lidsky chybují. Od Ještědu na sever se ale v pověstech daleko víc umírá a dějí se strašné věci,“ říká Liberečan Marek Řeháček, autor knihy Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech. Duch Platze z Ehrentalu je spojený s kostelem svatého Kříže v Liberci. Právě tam měli uložit v roce 1722 rakev, ze které teď duch strašného pána noc co noc vstává.
Dalším tajuplným místem Liberce je Dračí vrch nad Kateřinkami. Tam se podle původních německých pověstí usídlil odporný drak. „Mohutná bestie, která si každoročně vyžadovala jednu pannu za to, že nechá okolní obyvatele na pokoji,“ dokládá Marek Řeháček. Sežrání panny předcházelo losování lístečků se jmény libereckých dívek. Los určil, která bude součástí drakova jídelníčku.
A smrt provází i další liberecké tajemné místo – Monstrační vrch, přes kterým prochází ulice Na Perštýně. Původně šlo o šibeniční vrch, místo, kde se popravovali nejhorší zločinci. Ve starých německých knihách je zapsáno, že právě přízraky popravených tam poletovaly každou noc, hrůzostrašně se chechtaly a hrály v kostky žulovými kameny.
Černá Kateřina
Liberec má ještě jednu zajímavost. Zatímco jednou z nejčastějších postav českých tajuplných pověstí bývá Bílá paní, Liberec má paní černou. Tou je přízrak Kateřiny z Redernu, šlechtičny, která na přelomu 16. a 17. století vládla panství Frýdlant a Liberec.
„Nejtajemnějším a nejmystičtějším místem dnešního Liberce je ale pochopitelně Ještěd,“ říká Řeháček. Staré pověsti dokládají tamní existenci ďáblíků, tajemného nočního lovce se smečkou psů a Ještědu je přisuzován i přízrak, kterým byl Jeschkengeist – Ještědský duch, muž podobný Krakonošovi.
Krakonoš byl démon
Právě postava Krakonoše je typickou ukázkou rozdílu mezi německými a českými pověstmi. Původní německá vyprávění totiž dnešního Krakonoše popisují jako Rübezahla, do češtiny se překládalo jako Rýbrcoul, zlého a všemocného démona, který trestal úplně všechny. Až Češi z něj udělali opak, ztvárněný ve známém televizním Večerníčku. Stal se z něho zastánce chudých v boji proti chamtivcům.
Takovým Krakonošem Ještědu byl právě Jeschkengeist a nedaleké Jizerské hory měl a má pod palcem zase duch Muhu, kterého ostatně stvořil právě Krakonoš ve spolupráci s Rampušákem, ochráncem Orlických hor. Lidé připisovali duchovi Muhu různé věci, třeba i to, že kvůli zničeným Jizerkám uvažuje o emigraci do Skandinávie.
Skřítkové z hor
Kromě ducha Muhu patří k Jizerkám také skřítkové. „Na skřítky je to obzvláště úrodná oblast,“ popsala ve svém díle spisovatelka a ilustrátorka Vítězslava Klimtová, objevitelka pohádkové země strašidýlek, skřítků víl či rusalek.
Mezi nejznámější skřítky, kteří jsou i součástí expozice v Riedlově vile v Desné na Jablonecku, patří například Borina divá či Mechura houbový nebo Bukvínek, malý patron Jizerek.
Liberec je celkově na pověsti chudší, než jeho okolí. „Je už dlouho velkým průmyslovým městem a lidé tu měli jiné starosti, než věřit na duchy. Naopak v okolních vesničkách přetrvala víra v nadpřirozeno mnohem déle. Proto jinde najdeme mnohem větší množství pověstí, třeba na Frýdlantsku,“ vysvětluje Řeháček.
Mezi „speciality“ z Frýdlantska, které se jinde v Česku zřejmě vůbec nevyskytují, patří noční Můra. Tak se totiž říkalo stařeně z Višňové, která se v noci proměnila v přízrak a chodila si „sedat“ na své spící sousedy.
Když písař úpí
Svá tajemná místa a přízraky a strašidla mají pochopitelně i hrady v Libereckém kraji. I tady jde v některých případech o docela „krvežíznivé“ historky. Nejvíc kuriózním je asi umlácený písař z vodního hradu Lipý v České Lípě.
„Je to skutečná postava. Umlátil ho kdysi jeden z bývalých majitelů hradu pan Abrahám ze Salhausenu. Byla to ošklivá smrt, a proto teď písařův duch po nocích úpí,“ tvrdí kastelán hradu Lipý Petr Nárovec.
Písař byl podle něj umlácen takzvaným buzikanem. „Je to zbraň podobná palcátu, pocházející z Polska,“ objasnil kastelán.
Tajemství v opeře
Liberecký kraj bohatý také na neobjevené a tajemné poklady i neznámé zavalené chodby. Jedna taková má vést z Bezdězu až do jednoho z domů na náměstí v Bělé pod Bezdězem. Chodba je prý ale dnes na mnoha místech zasypaná. Neúspěšně ji hledalo mnoho badatelů a inspirovala také Elišku Krásnohorskou k libretu Smetanovy opery Tajemství. O Frýdštejně u Malé Skály se zase ví, že tam byl ukrytý poklad pocházející z loupeže na zámku Hrubý Rohozec. Podle pověsti jej nalezl a zpeněžil místní brusič drahokamů. Šperky však byly poznány a vráceny.
