Nemocní se za své deprese dříve styděli, zatímco teď své potíže ventilují ve veřejném prostoru. Paradoxně si tak mohou i zachránit život.
Rostoucí zájem o fyzické zdraví, dobrou kondici a odpovídající životní styl je doménou několika posledních let. Loňský a letošní rok však zdůrazily ještě jeden úhel pohledu, a to duševní zdraví. V důsledku toho se vzedmula vlna veřejných coming outů.
Homosexuálové, transsexuálové či ženy nucené snášet sexuální harašení se až v posledních letech rozhodli vystoupit ze šedé zóny a veřejně promluvit. Obdobně je tomu u lidí trpících duševními poruchami. A ukazuje se, že je těchto dosud stigmatizovaných jedinců více, než by se na první pohled zdálo.
Jen podle výsledků letošní globální studie Světové zdravotnické organizace až třetina studentů prvních ročníků vysokých škol vykazuje příznaky duševní poruchy. Podle některých výzkumů se nějaká psychická porucha vyvine v určité fázi života téměř u každého. Zpravidla brzy zmizí, ale ne každý má to štěstí.
O psychických poruchách se nikdy příliš nemluvilo. Deprese, úzkosti a panické stavy totiž nositele nevylučují z běžného života, dokud se neozvou. „Nepopsatelná bolest, kterou cítíte po celý den“, „nedostatek motivace k jakékoli činnosti“ nebo „zničehonic strašlivý strach, jako byste měli právě umřít“ – tak většina nemocných popisuje příznaky choroby na sociálních sítích. Loni na počátku roku vznikl v USA magazín Anxy, který začal jednotlivé příběhy zveřejňovat. Spustil tím lavinu.
Lidé ve svých postech přiznávají, že se jim o potížích těžko mluvilo. Kvůli studu a strachu z reakcí okolí se báli i vyhledat pomoc. Zároveň trpěli pocitem, že si za své stavy mohou sami a sami by se také se svou hlavou měli vypořádat. Odborníci však upozorňují, že tato představa je mylná. Užívají přirovnání, že když si člověk zlomí nohu, také si ji nespravuje sám doma. V principu jde o totéž. Včasný záchyt nemoci a její léčba mohou dokonce zachránit život.
