Loni zachraňoval, letos šlo o život jemu

Předseda Českého horolezeckého svazu Zdeněk Hrubý vystoupil na sedm osmitisícovek.

V Himálaji loni zachránil s kamarádem tři lidi a dostal za to českou a i evropskou cenu fair play. Letos ve vysokých horách pro změnu bojoval o vlastní život. „Byla to zřejmě nejdramatičtější chvilka v mé sportovní kariéře,“ vzpomíná třiapadesátiletý vysokoškolský učitel ekonomie na letní pokus o prvovýstup na Gasherbrum I.

O víkendu Zdeněk Hrubý pro změnu vystoupí na horolezeckém festivalu na Smíchově.

Co se letos v Himálaji vlastně stalo?

Když jsme s kamarádem Markem Holečkem vystoupali do výšky 7500 metrů, udělalo se mi hrozně zle. Nemohl jsem jíst ani pít. Jak se později ukázalo, praskly mi tři žaludeční vředy.

A jak jste se dostal k lékaři?

Bylo to napínavé. S Pákistánci je složitá domluva, bojovali jsme o vrtulník. Nakonec mě přece jen dopravili do jedné horské nemocnice, takže jsem to přežil. Ale dohromady mě dali vlastně až doma ve střešovickém špitále. Ambiciózní projekt, prvovýstup alpským stylem na těžkou stěnu, nám ale bohužel nevyšel.

Jste vyznavačem alpského stylu. V čem má pro vás kouzlo?

Baví mě zdolávat vrcholy tím nejčistším způsobem, kdy nebudujete žádné postupné tábory. Zabalíte do báglu jen to nejnutnější, přijdete pod horu a nastoupíte do cesty, aniž byste měli cokoliv připravené.

K čistotě stylu patří i lezení bez šerpů a bez kyslíku.

Říká se, že použití umělého kyslíku snižuje vrchol hory o dva tisíce metrů. Je to samozřejmě zdravější. Bez kyslíku si ničíte mozkové buňky, tělo chátrá, ale je to moje volba. Své věci si nahoru nosím sám. Přijde mi to jako nejférovější způsob, ale nikomu svůj názor nevnucuji. Dávám také přednost malým týmům. Mezi horolezci existuje jedno rčení: Když je člověk mladý, záleží mu, na co leze, ve středním věku hlavně na tom, jak leze a když je ještě starší, tak s kým leze.

Takže vy jste teď v té třetí fázi?

Jak jinak. Ideální věk na vysoké hory se pohybuje kolem pětatřiceti. To má člověk vytrvalostní předpoklady a zároveň se tělo s menšími problémy aklimatizuje. A moc důležité jsou zkušenosti.

Horolezectví je spojené s obrovskou fyzickou námahou, překonáváním chladu. Co vám toto utrpení vyvažuje?

Rozhodně nejsem masochista, ale je pravda, že musíte umět trpět. Horolezectví je velké hledání rovnováhy mezi psychickým a fyzickým výkonem. Právě v tom vidím jeho půvab. Kromě toho jsou pro mě hory taky estetickým zážitkem.

Při loňském výstupu na Dhaulagiri jste zachránili tři lidi. Co se stalo?

Z té cesty mám smíšené pocity. Ve druhém výškovém táboře v 6600 metrech dostal jeden polský horolezec výškovou nemoc. Už ani nekomunikoval, chtělo to rychle sestoupit. S Radkem Jarošem se nám podařilo spustit ho na laně o tři sta metrů níž, kde se vzpamatoval. Panovaly tam pekelné podmínky, druhý Polák ztratil síly, začal omrzat. Pomohli jsme oběma. V tom táboře bylo tak patnáct dvacet horolezců a nikdo se neměl k akci. Vystoupili jsme na vrchol a na zpáteční cestě se dostali do úzkých zase dva Španělé. Podařilo se nám zachránit bohužel jen jednoho.

Máte ještě nějaký sen, který byste si chtěl splnit?

Takových snů mi naskakuje spousta a jeden si snad splním docela brzy. V zimě se chystáme do nádherných hor v Antarktidě, kde se ještě nelezlo. Tam to není o výšce, ale ty stěny jdou přímo z moře.