Lovce kaktusů přepadli v Bolívii indiáni. Vykoupil se penězi na školu

Parodia slabaiana je kaktus, který má jméno po svém objeviteli. Doktoru filosofie a tělocvikáři na písecké lesnické škole, Rudolfu Slabovi. Za svým koníčkem byl šestkrát v Bolívii a tvrdí, že ji zná lépe než domorodci. Dvakrát už ho přepadli indiáni a v zátoce v Chile dokonce plaval mezi bílými žraloky.

Objevil, popsal a pojmenoval jste patnáct nových kaktusů, vaše sbírka má třicet tisíc exemplářů, nejste náhodou v knize rekordů?

Pravda je, že má sbírka patří k největším v republice i v Evropě. Z knihy rekordů se o mě zatím nezajímali, ale sedmkrát už u mě natáčela televize.

Kde rostou dosud neobjevené kaktusy?

V zemích Jižní Ameriky. Poslední jsem objevil před čtyřmi měsíci v Bolívii. Na světě je asi šest tisíc druhů, poddruhů a variet, ale já se zajímám jen o některé rody. Specializuji se hlavně na Bolívii a Argentinu.

Po kom dáváte novým objevům jména?

Třeba podle spolupracovníků, kteří se mnou jsou na expedici. Jeden kaktus se jmenuje Sulcorebutia sormae a druhový název je po Vladimíru Šormovi. Ovšem upravený pro latinské znění.

Co předchází tomu, že se nový druh dostane do atlasu rostlin?

Ještě na místě musím udělat fotodokumetaci, sebrat semena a vylisovat květ kaktusu. Pak připravit latinský popis, uložit ho do státního herbáře a čekat, až jak to uzná odborná veřejnost.

Jak poznáte, že kaktus ještě nikdo nepopsal?

V Bolívii roste tak třicet rodů. Musím vědět, co už bylo popsané, v opačném případě je to něco nového.

Do Jižní Ameriky už jezdíte dlouho?

Kaktusy dělám padesát let, začal jsem v deseti. Na expedice vyrážím od revoluce. Jednou za dva roky. Nejezdím tam, abych si přivezl kaktusy, které nemám, spíš mě baví objevovat nové. Měsíční pobyt vyjde tak na sedmdesát tisíc korun, takže ten rok, co zůstávám doma, zpracovávám materiál a píšu články do odborných časopisů. Má kniha Kaktusy vyšla v šesti světových jazycích.

K cestám se vám jako učiteli hodí prázdniny, ne?

To ne, jezdím před Vánoci, protože v té době je v Jižní Americe jaro. Jindy by to nemělo cenu.

S kým na takové expedice vyrážíte?

S kaktusáři. Někdy nás je osm, někdy dva. Jen v Bolívii jsem byl šestkrát. Myslím, že ji znám líp než většina domorodců, protože ti znají svou zemi tak do dvaceti kilometrů od domu.

Jsou vaše cesty výhradně mužské, nebo s sebou berete i ženy?

Pro ženy to není. Jsou situace, kdy se nemůžeme třeba týden vykoupat nebo jen umýt.

Zabere příprava expedice hodně času?

Není to tak složité. Létali jsme do La Paz, ale kvůli vegetaci je to výhodnější do Kočabamby. Tam máme navíc díky e-mailům předem auto i všechno ostatní zajištěné. Horší je to s domluvou. Španělsky se dorozumíme jen ve městech. Na venkově používají indiánské jazyky kečuánštinu a haimarštinu.

Už jste toho museli objevit spoustu, co od nových expedic ještě očekáváte?

Pořád nacházíme nové druhy. A to potrvá ještě několik generací. Jsou tam dokonce oblasti, kde ještě běloch nikdy nebyl.

Kde všude kaktusy rostou?

Jsou doma jen v Americe. V horských oblastech nebo stepích. Vyskytují se až do čtyř tisíc metrů nad mořem. Všude jinde po světě už nejsou původními rostlinami, ale zavlekl je tam člověk.

Jak to na expedici vůbec vypadá?

Průvodce nemáme. Spíme pod stanem nebo pod širákem, ze strachu, aby nás někdo nepřepadl. Přesouváme se pronajatým autem, které musí mít náhon na všechna čtyři kola, protože tam nejsou mosty
a projíždí se řekami. Cesty jsou špatně sjízdné.

A přepadl vás už někdo?

Dokonce dvakrát. Indiáni po nás chtěli peníze. Tvrdili, že když jsme na jejich území, musíme jim přispět na stavbu školy. Tak jsme jim dali v přepočtu tak třicet tisíc korun. Bolívie je poslední indiánskou zemí na jižním kontinentu. V přírodě žije devětadevadesát procent indiánů.

Kromě těch dvou přepadení máte ještě nějaký nepříjemný zážitek z cest?

Asi ten, kdy se v horách zabil můj přítel poté, co se pod autem utrhla krajnice. Nebo když jsem se až doma z televize dověděl, že v zálivu na pobřeží Chile, který jsem přeplavával, je největší výskyt bílých žraloků. Ale převládají spíše nádherné zážitky jako třeba vůně vzduchu za soumraku.

Jak je to s jídlem? Spoléháte, že něco najdete v přírodě?

Tam nic k jídlu není. Vodu si vozíme a každý večer vaříme polévky. Když jsme šli pěšky se čtyřicetikilovou zátěží, vypili jsme za den i pět litrů vody. Museli jsme ji doplňovat od indiánů. Taková, jakou nám nachytali, byla ale závadná, takže si vozíme pilulky na její vyčištění.

Co je hlavním jídlem tamních lidí?

Brambory. Je to chudá země, která produkuje nejvíc brambor na světě. Na osm set druhů. Místní lidé jedí chudě.

Z dužiny kaktusů nic nepřipravují? Ne. Berou je jako plevel a nás mají za blázny. Když se jich ptáme na kaktusy, myslí si, že je chceme k nějakým léčivým účelům. Všechny narkotické mají léčivé účinky.

Poznal jste život Bolivijců, určitě se od našeho hodně liší.

Stát jako takový upadá. Snaží se tam prosazovat komunistické myšlenky, které pochopitelně nefungují. Lidé si například nesmí vydělat víc, než má prezident Morales. On má v přepočtu na koruny pětačtyřicet tisíc. Kdyby si někdo vydělal víc, zabaví mu to. A tak nikdo nebohatne.

Zpátky k vaší sbírce, kolik času vám zabere?

Dvakrát ročně stěhování. Kolem Dušiček do zateplené místnosti, kterou vytápím akumulačkami, protože kaktusy potřebují deset stupňů. A teď na jaře je stěhuju do skleníků. V zimě je klid, po jaru přepichuju sazenice, sprašuji a připravuju semena. Zálivka stačí jednou měsíčně.

Do kolika skleníků se vejde vaše sbírka?

Do dvou. Jeden je devět krát šest, druhý dvanáct krát čtyři metry a pak mám ještě dvacet pařeništních oken.

Podle čeho se pak pozná jejich stáří?

Podle velikosti. Tak za tři až čtyři roky vyroste ze semene kaktus velký asi jako žalud. Poprvé kvetou po třech až pěti letech, ale některé třeba po padesáti. Dožívají se tak pěti set let. Některé
o sto víc, nebo méně.

Pěstujete je ze semene?

Dovážet rostliny se nesmí.

Jsou všechny skleníkové nebo některé vydrží v zimě?

Kaktusy, které se vyskytují jen v Americe, zasahují i do Kanady a Ohňové země, mohou lidé pěstovat třeba na skalce. Ale devětadevadesát procent druhů se musí pěstovat v teple.

Je vaše sbírka přístupná?

Ano, jezdí za mnou obyčejní lidé i kaktusáři z Holandska, Německa, Rakouska či Anglie.

Kolik kaktus stojí?

Kaktusáři obdivují ty, co byly nedávno objevené. To odpovídá ceně. Od stovek do tisíc korun. Když se namnoží, už je to jen v desítkách korun.